Jan Neruda: Benátská zrcadla. Vtipné vyprávění o životě v italském městě čte Václav Postránecký

„Benátský elegán je elegán v pravém slova smyslu. Postavy jsou zde mužně dosti krásné, obličej přijal cos z orientálního typu. Když chce ale člověk – Slovan přijít do zaslíbené země ženské krásy, musí zůstat přeci jen doma.

I zcela mladé ženské připadaly mně, jako by je byli dali před nějakým stoletím někam do skříně, tam je zapomněli a teď teprve vyndali. Zetlelé, zaprášené, umouněné. Snad by tu bylo mnohem víc hezkých děvčat, kdyby se česaly, myly a šaty trochu jinak na sobě upravily než jako spadávající prostěradlo. Ale italská olivová pleť a neumyta, havraní vlas a zchundelatělý. Když se některá povede, je ovšem také krásna. Ale jen také.“

Vtipné postřehy o životě v italských Benátkách sepsal v polovině 19. století český spisovatel a novinář Jan Neruda. Text vyšel v knize cestopisných fejetonů s názvem Obrazy z ciziny v roce 1868.

Jan Neruda (1834-1891)

Je považován za zakladatele moderního českého fejetonu. Napsal jich více než dva tisíce. Psal o všem možném – o gastronomii, folkloru, politice, kultuře, náboženství… Velkou inspiraci nacházel při svých cestách do zahraničí i při toulkách po Čechách.

Jan Neruda (portrét podle fotografie z konce 19. století)|foto:Profimedia

Své fejetony publikoval na začátku 60. let 19. století krátce v časopise Čas, později přešel jako redaktor do Hlasu a v létě roku 1865 se stal členem redakce Národních listů, kde zůstal až do své smrti.

Pro Národní listy psal literární a divadelní kritiky a především už tehdy mezi čtenáři velmi oblíbené fejetony. Své příspěvky podepisoval šifrou Δ. Jan Neruda už tehdy tvrdil, že dobrý fejeton patří do krásné literatury. Od poloviny 70. let tak začal své nejlepší fejetonistické texty vydávat i knižně. Vyšly tak například Studie krátké a kratší, Žerty, hravé i dravé, Různí lidé, Menší cesty a Obrazy z ciziny.

Ve sbírce fejetonů Menší cesty v roce 1877 vyšel například jeho text o Českých Budějovicích: „…Budějovice jsou zcela svými, zcela originálními vzdor vší smíšenině historické a moderní, nemám pro ně zkrátka jiného jména, než že jsou Florencií mezi venkovskými českými městy. Ne pro půvab vůkolí, ne pro památky všeho umění, ale pro jistou nepopiratelnou líbeznost svou…“