Jan Flaška: Kdyby se konal šampionát v rozhořčování, byli bychom rok co rok mistry světa

Jan Flaška: O rozhořčování a pohoršování

Možná jste si toho taky všimli: podobně jako koně reagují na slova „hot“ a „čehý“ a psi na „lehni“ a „zůstaň“, reagujeme my, Češi, na slova jako „uprchlíci“, „multikulturalismus“ a „neziskovky“, případně na „Zeman“, „Babiš“ nebo „Kalousek“. S pomocí těchhle slůvek se dokážeme rozhořčit takříkajíc na povel. Dokonce si myslím, že kdyby se někde konal šampionát v rozhořčování, byli bychom rok co rok mistry světa.

Chcete-li důkaz, stačí zabrousit na libovolném zpravodajském serveru do internetových diskusí. Čas od času se zkouším vžít do kůže nějakého takového rozhořčeného přispěvatele těchhle debat. Je to nejspíš docela obyčejný občan jako každý z nás, akorát je mnohem vzdělanější, sečtělejší a inteligentnější než my všichni dohromady.

Každý den po práci - nebo místo práce - usedá k internetu, aby si odpočinul, a najednou se na něj začnou valit všechny ty války, vraždy a aféry. Z takových zpráv se musí každému - zcela zákonitě - po nějaké době udělat názor na mozku. Kvalita takového rozhořčeného názoru pak zpravidla odpovídá kvalitě oněch zpráv a není divu, že v těchhle debatách je nejčastějším návrhem, jak zavést ráj na zemi, fyzická likvidace lidí s odlišnými názory.

Další disciplína, ve které jsme my Češi opravdu dobří, je pohoršování. Zatímco rozhořčování máme vyhrazené na velké problémy světa, pohoršování používáme spíš na takové ty každodenní otravnosti, jako je například ohrada kolem kašny, kojení na veřejnosti nebo trenýrky nad Hradem.

Samozřejmě i já se v klidu domova sem tam rozhořčím nebo si trošku zapohoršuju. Zjistil jsem ale, že čím častěji se člověk pohoršuje, tím se vlastně stává horším a horším. A protože jedno omleté moudro říká, že kdo chce změnit svět, musí začít u sebe, dal jsem si závazek: kdykoli mě napadne se nad něčím pohoršit, musím se v něčem jiném zase polepšit. Třeba v tom, že si nebudu otravovat život čtením internetových diskusí.

Jan Flaška působí jako středoškolský učitel. Psaní povídek a fejetonů je jeho koníček, stejně jako fotografování, webdesign a práce se zvukovými a grafickými počítačovými programy. Žije v Českých Budějovicích.

Irena Kovářová: Udělejte si pořádek v domě

Podle starého čínského učení feng-shui existuje jednoznačná souvislost mezi životem, jaký žijeme, a prostorem, který obýváme. Prostor a náš život se neustále navzájem ovlivňují. Pokud jsme si byt zanesli množstvím věcí, pravděpodobně máme sklon k neuróze či depresi, a pokud máme doma navíc nepořádek, může být mnoho oblastí našeho života v oslabení.

A naopak, uklidím-li svůj domácí chaos, mnoho vnitřních konfliktů se tím vyřeší. O této souvislosti nepochybovali ani naši předci. Přestože o feng-shui neměli tušení, většinu jeho principů uplatňovali intuitivně v každodenním životě a tyto principy měli ověřené dlouhodobými zkušenostmi. Pravidelná očista se spojovala s důležitými svátky roku a netýkala se jen stavení, ale i těla a duše.

Pokud se nám tento komplexní úklid jeví příliš náročný, zkusme začít bytem. A v rámci bytu jednou místností. A v rámci jedné místnosti můžeme důkladně uklidit v jedné skříni. Věci, se kterými se ještě nedokážeme zcela rozloučit a poslat je dál, můžeme vytřídit podle určité logiky, pak je nandat do kartónových krabic a uložit v komoře či na půdě.

Pokud je nebudeme rok potřebovat, můžeme je s klidným svědomím opustit natrvalo. Nejenže uvolníme prostor pro nové věci, ale i naše mysl se uvolní pro nové nápady, myšlenky a nové tvoření. Nevěříte? Zkuste to a uvidíte, že to báječně funguje.

Irena Kovářová prošla dlouholetým studiem v oblasti feng-shui, celostní medicíny, esoteriky, angeologie, teologie, prosociální výchovy, umění a historie. Toto vše integrovala do metodologie s názvem architerika. V Rudolfově, kde s rodinou žije, založila takzvanou přírodní zahradu oceněnou mezinárodní plaketou „Ukázková přírodní zahrada“.

Jiří Březina: Jako Rakušané

Když trávíte tak jako já podstatnou část léta na hranicích s Rakouskem, získáte zcela nové dovednosti. Naučíte se třeba s vysokou přesností odhadnout národnost řidičů aut. Z dálky. Stačí jít s kočárkem či malým dítětem po úzké lesní silnici. Nebo jet na kole. Nebo tam jít sám. Na tom už nesejde.

A jak poznáte, jestli auto řídí Rakušan, nebo našinec? Snadno. Když se k vám rakouské auto přiblíží na nějakých sto metrů, začne snižovat rychlost. Abyste se nelekli a abyste věděli, že o vás ví. Když vás míjí, snaží se vám rakouský řidič poskytnout co nejvíce prostoru. A kdyby - nedejbože - jel někdo v protisměru, rakouské auto zastaví a počká, až bude mít pro svůj objížděcí manévr volnou cestu.

Českého řidiče poznáte ještě snadněji. A také na sto metrů. Český řidič totiž nezpomalí, neuhne se a vlastně se na vás ani nepodívá. Prosviští osmdesátkou 20 centimetrů od vás. Ani z protijedoucího náklaďáku si nic nedělá.

Možná si říkáte, že přeháním. Ano, výjimky se najdou na obou stranách. Ale statistika mi přesto dává za pravdu. Čtvrtina zabitých na našich silnicích jsou chodci, v Rakousku je to 15 procent.

Říkám si, čím to je, že je tolik našinců takových? Nevěřím, že jsou to zlí lidé podvědomě toužící rozstřelit kočárek s miminkem po asfaltu. Spíš jsou líní brát ohledy, myslet na toho druhého, omezovat se na úkor slabšího, bezbranného vůči jejich rozjetému vozu.

Možná si nedokážou představit, jaké to je, stát na kraji vozovky u příkopu a čekat, jak to dopadne, a nemít ani centimetr k dobru.

Anebo jim to jen nikdo ještě neřekl. Pokud tento sloupek posloucháte v autě, prosím, zamyslete se nad tím. A snažte se na silnici chovat jako Rakušané.

Jiří Březina je spisovatel, žije v Českých Budějovicích. Napsal tři detektivní romány se svérázným vyšetřovatelem Tomášem Volfem: Na kopci, Promlčení a Polednice.

Luboš Dvořák: O bramborách

Dokud žil můj otec, bramborář tělem i duší, také jsme každý podzim ohýbali záda a tahali plné pytle. Mít vlastní brambory patřilo k našim zásadám i výsadám. Tatínek brambory doslova hýčkal, jeho úroda byla lahůdková a vyhlášená. Pole přírodně hnojil a vzrostlé trsy velmi šetrně chemicky stříkal. Odrůdy dělil podle obsahu škrobu a podílu vody na salátové, hranolkové, na knedlíky, na kaši. S jeho radou, kterou odrůdu použít, jste se nikdy nemohli splést.

Bohužel dnes si oblíbenou okopaninu většinou kupuji, aniž bych pořádně věděl, odkud pochází a kdo ji vypěstoval. Na své zahrádce se občas pokouším o samovýrobu, ale bojuji s ošklivým broukem - mandelinkou, která mi radost z úrody kazí.

Do malého soukromého povzdechnutí zapadá velký povzdech nad údaji Ústředního bramborářského svazu. Pěstební plochy plodiny pocházející z jižní Ameriky u nás klesly od druhé poloviny 60. let minulého století na desetinu tehdejších hodnot.

Znamená to snad, že je česká brambora v ohrožení? České odrůdy, už promíchané s těmi evropskými, jsou zdegenerované a snadno podléhají třeba plísni. Dočetl jsem se, že čeští vědci vyrazili na expedici do jihoamerické bramborové domoviny, aby objevili původní druhy.

Ihned se mi vybavilo, že jsem jako student před více než třiceti lety přispíval k tomu, aby byla česká produkce zdravá. Chodil jsem na letní brigádu zvanou selekce brambor. Vyfasovali jsme velké košíky, postavili se na začátek řádku bramborového pole a šli jsme brázdou. Vytrhávali jsme na první pohled napadané trsy. Názvy jejich nemocí vyjadřovaly úplně všechno - černá noha, svinutka, kadeřavost. Na konci řádku jsme obsah koše vysypali na jednu hromadu a později zapálili. Věřím, že jsme brigádničili poctivě, ale přešlechtění odrůd s českými jmény jako Radka či Svatava jsme nezastavili.

Doufám, že čeští vědci přijdou na to, jak české brambory ozdravit, že jejich produkce už nebude klesat a už jen kvůli památce na mého tátu si přeji, aby i v budoucích letech žluťoučké plody na českém talíři vyrůstaly na českých polích.

Luboš Dvořák je deset let editorem jihočeských Deníků. V novinách působí už od roku 1993. V práci i ve volném čase se rád věnuje světu filmu. Je například autorem seriálu Jihočeské filmování o natáčecích místech v našem kraji, který už několik let vychází na stránkách jeho „domovských“ novin.

Věra Nosková: Fiktivní jasnovidka

Dva a půl milionu korun výhry slibuje naštvaná jasnovidka Donatella stovce lidí, kteří se jí ozvou. A proč že je naštvaná? Jak se praví v tom celostránkovém inzerátu, tak proto, že se najdou tací, kteří jí nevěří! Má toho už PO KRK!

Kdo se o tu slíbenou - vyhranou částku u ní přihlásí, musí mít ale finanční problémy, neměl by dosud vyhrát větší peníze a neměl by věřit v okultní síly - ten má ty peníze jisté. Nechť jen kouzelnici ověšené amulety s temně rudými rty pošle vyplněný podepsaný kupon s údaji o sobě, včetně kontaktů.

Časopis, kde inzerát vyšel, se jmenuje Křížovkářský TV magazín. Nabídka výhry se k němu hodí, je to tiskovina, přes niž čtyřicet sedm luštitelů může i v tomto čísle vyhrát - kráječ zeleniny, zahradní gril, pánvičku, svítilnu, sekeru i nějakou tu korunku. Dva a půl milionu je ale jinší kafe.

Lámete si hlavu, v čem je finta, neboť ta střelnicově vyhlížející madam od vás opravdu nechce žádné předběžné platby, proč to tedy pro tu švandu nezkusit? Ale pak si všimnete řádku tenkého jak vlákno pavučiny, navíc na okraji inzerátu a kolmý k textu – snad tam nejsou písmena?

Trefa! Berete do ruky silnou lupu a čtete: Podpisem této objednávky prohlašuji, že vyslovuji souhlas se zpracováním mých osobních údajů firmě Astrologické předpovědi s. r. o. Box 3, Valašské Klobůky a k jejich zpřístupnění třetímu subjektu v dalším obchodním styku s mojí osobou. Čili jde o cenné údaje o vaší osobě, navíc přiznáváte, že je vám zapotřebí peněz. S takovými informacemi a kontakty se čile obchoduje.

Od reklamy nečekáme kdovíjakou etiku a noblesu. Ale tohle je na ty chudší už opravdu podraz. Natož na chudé duchem.

Věra Nosková je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Dětství prožila ve Strakonicích. Byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu.

Čtěte také

Všechny Rozhlasové sloupky můžete poslouchat ZDE.