Jan Cempírek: Genderový rozhovor v samoobsluze

Z dumání nad počtem pohlaví mě vyruší hlas žoviální pokladní: „Koupil jste dobře ty vejce, chlape?“ markuje zelenou krabičku vajec z podestýlky.

Přikyvuji.

Ona dál: „Já jen pro sichr. Mužský nečtou etikety a dostanou pak doma od paní vyhubováno, co přinesli za drahotu.“

Nesouhlasím. „Bez obav, já to mám doma pod kontrolou.“

Pokladní už nic, ale přidává se babka z fronty: „Jó, to si muský dycky myslej, jak to doma kontrolujou,“ tváří se smrtelně vážně.

Uklízím nákup a babce vracím: „Ale já to mám doma opravdu pod kontrolou. Aspoň manželka to tak říká.“

Pokladní se směje a já jdu po svých. Přemítám ale, kolik genderových stereotypů v té krátké debatě zaznělo. A že v hyperkorektním prostředí, o kterém předtím mluvili v rádiu, by tento rozhovor vůbec nemohl proběhnout. Nebo by musel znít jinak.

Pokladní: „Koupil jste dobře ta vejce, vy pohlavně neurčitá bytosti?“

Já: „Koupil.“

Pokladní: „No nic, já jen že bytosti, které mají většinou pindíka, ale některé ho mít nemusí, nečtou etikety a pak dostanou doma vyhubováno od druhé bytosti, která má většinou pipinku, ale některá může mít i pindíka.“

Já: „Bez obav, doma to mám pod kontrolou.“

Babka ve frontě: „To si bytosti, které mají většinou pindíka, vždycky myslej, jak vládnou světu.“ Načež bych já uzavřel: „Ale já to mám doma opravdu pod kontrolou, což ta milá bytost, se kterou bydlím, aspoň říká.“

Konec genderově neutrální debaty. Byl by to děs, co?

Jsem rád, že žiju ještě ve světě, kde chlapi nečtou v krámech etikety, kde ženy u kasy šprýmují o mužské nedokonalosti, a babky naopak bez zardění pronášejí svá životní moudra. Jsem rád ve světě, kde jsou jen dvě pohlaví, se svými móresy i přednostmi.