Jaký byl a kdo to vlastně byl Karel Klostermann? Všichni ho známe jako spisovatele

4. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Socha Karla Klostermanna u šumavského Javorníku

O Velikonocích si uděláme virtuální cestu po Šumavě a vydáme se v archívních nahrávkách za Karlem Klostermannem, poté do Volar a nakonec do Hořic na Šumavě.

02409638.jpeg

Když se řekne: Karel Klostermann, tak si někdo možná vybaví, že psal hlavně o přírodě a lidech. Někdo si vybaví, že kromě toho psal i o Šumavě, další si pak možná vybaví...? Možná názvy Mlhy na blatech, možná V ráji šumavském... A vlastně víc asi nic. V tomto Vltavínu si jej připomeneme trochu podrobněji. Na úvod přidám velice stručně sepsanou chronologii jeho života.

Studoval na gymnáziích v Písku a v Klatovech. Poté ještě studoval medicínu, ale studium už nedokončil nejen kvůli penězům, ale prý také i kvůli své krátkozrakosti. Stal se soukromým vychovatelem, poté redaktorem ve Vídni. Pak začal vyučovat na německé reálce v Plzni němčinu a francouzštinu. Nejprve jako suplent, později pak získal titul profesora a na reálce zůstával celých 35 let.

Mezi tím, opět kvůli nedostatku peněz, soukromě doučuje a vedle toho ještě píše.

Oženil se dvakrát. První manželství skončilo tím, že mu jeho žena Marie zemřela, druhou ženou se mu pak stala Betty Juránková, zámožná vdova po továrníkovi, což ho finančně zajistilo až do konce života a mohl už jenom psát.

Více si poslechněte v online záznamu Vltavínu.

Hořické divadlo pašijových her

Po cestě do Volar, kterou ve Vltavínu obstará jeden z dílů cyklu Odkazy, se vydáme za historií pašijových her v Hořicích na Šumavě. Expozici muzea v Hořicích vévodí model velkého dřevěného divadla, kde se tyto pašije hrály. „Premiéra v divadle byla v roce 1893. Postavil ho německý spolek z Českých Budějovic, kapacita hlediště byla 2000 návštěvníků, což není zrovna málo,“ připomíná Jan Winzig.

Divadlo bylo navíc podle něj ve své době velice moderně zařízené po technické stránce. „Mělo třeba svoje varhany, tedy celkem nákladný nástroj. Pod střechou byly kulisy na provazech, které se spouštěly do jeviště a obrazy se rychle střídaly,“ popisuje Jan Winzig. Hořičtí navíc koupili lokomobilu a dynamo a vyráběli pro divadlo elektřinu.

Ve vlastním hledišti byly polstrované lavice potažené červeným sametem, ke kterým vedla řada dveří. „Určitě to bylo kvůli nějakým protipožárním opatřením, ale návštěvníci také měli na vstupence číslo dveří a potom číslo lavice, takže tam rovnou zapluli,“ říká Jan Winzig. Divadlo stálo v mírném kopci, takže na jeviště bylo dobře vidět i ze zadních řad.

V muzeu se dochovaly staré fotografie a také nákres od architekta, díky němuž víme, že šíře budovy činila 14,5 metrů, hloubka jeviště 19 metrů, výška jeviště 15 metrů a portál byl vysoký 6,5 metrů a široký 9 metrů.

Divadlo bylo zlikvidováno v 60. letech. 

Spustit audio

Související