Jako bych měla sto dětí! Květiny jsou vůně a ta nejkrásnější křehkost, popisuje svou práci nevidomá floristka

Jak dokážete zaranžovat tak nádherné kytice, když na ně nevidíte?

Je to především paměť. U mě je hrozná výhoda, že jsem ještě před pěti lety normálně viděla. Fantazie a vzpomínky, co k sobě barevně a kompozičně ladí, co se k sobě může dát a co ne, mám pořád v živých vzpomínkách. A samozřejmě mě každým dnem baví pozorovat a poznávat, jak vám strašně moc dá hmat. Všechno to objedu hmatem a ten mi poví tolik, že si řeknu ano, tu dekoraci nebo výrobek má cenu pustit dál, anebo to nepřipadá v úvahu a nemůžu to lidem ukázat. Takže já to vycítím z hmatu.

Když vážete květiny, vidíte je nějak vnitřně?

Ano, je to úžasné. Člověk potřebuje čas, než se vzpamatuje z toho šoku. Můžu děkovat pánubohu za to, jaká jsem, že mi trvalo rok, než jsem se nějak vzkřísila. Ale já na ty květiny vidím a kolikrát si říkám, že tuhle dekoraci jsem dělala, když jsem viděla. Mám je úplně před očima. Pamatuju si odstíny.

Čtěte také

Nemám hudební talent ani jazykové vybavení. Sport je východiskem ze slepoty, říká nevidomý sportovec Ivo Budil

Na internetu si třeba objednám přírodní lotosový květ a vím, že má hnědou přírodní barvu. A už vím, s čím můžu tu barvu nakombinovat, po hmatu zjistím, že tam mám třeba květ protey a hodí se mi tam. Nemůžu dát k lotosu narcisku nebo šeřík, ty se nehodí. Má to svoje pravidla, která si každý den zdokonaluju.

Teď mám rozdělaný padesáticentimetrový věnec, takže pro mě úplně obrovský. Je celý z exotických sušených plodů. Bude mi trvat třeba pět dní, než ho udělám.

Sáhnete na květinu a řeknete: ta je stará, tu vyhoď. Dotyk vám tohle všechno dá.
Romana Lískovcová

Co je pro vás na květinách to nejhezčí?

Pro mě je každá květina, jako bych měla sto dětí. Já si s ní potřebuju popovídat, pomazlit, přičichnout. Je to vůně a ta nejkrásnější křehkost, kterou snad člověk v ruce může držet. Vnímám to tak, že každá květina je jiná, každý druh, od okvětních plátků po stonek. I když není vonící typ, každá květina voní.

Je úžasné pracovat třeba s tím, jaký je rozdíl mezi růží a karafiátkem nebo chryzantémkou. Jak jsou křehké. Někdo má chryzantémy a karafiáty jako smuteční a pohřební květiny – já je miluju.

Čtěte také

Pomáhám, protože si pamatuji, jak mi bylo v podobné situaci, říká nevidomá držitelka Ceny Olgy Havlové

V každém rozkvětu má poupě na dotek jiný květ. Když to porovnám s poupátkem růžičky, je na dotek úplně jiné, než když je růžička v plném květu nebo když je pak na chcípnutí. Je úžasné tohle všechno vnímat. Sáhnete na květinu a řeknete: ta je stará, tu vyhoď. Dotyk vám tohle všechno dá. Jsou to živé rostliny, zaslouží si lásku a péči a vnímání toho, co se kolem nich děje.

Máte v mobilu aplikaci, která vám umí číst barvy květin?

Ano, svůj telefon miluju, je to takový můj druhý manžel. Ale upřímně, kdybych měla po každém výrobku pořád mířit… Třeba na mém pracovním stole, to nechtějte vidět, je totální binec. Prázdné pytlíky od materiálů, všechno to lítá na zem. Tuhle jsem asi deset minut hledala nůžky. Teď zjistíte, že je máte celou dobu vedle sebe…

Všechny věci si vždycky objednám, a když mi přijde třeba sedm odstínů růží, počkám si na někoho doma a řeknu mu, že je potřebuju roztřídit. Pak už vím, že tady mám třeba pět krabic věcí, naskládané na sebe a je to všechno ve žluté. Po hmatu zjistím, jestli je to růže, nějaká sušina, exotika, motýlek… Ale vím, že všechno je v téhle barvě. V tomhle se krásně orientuju.

Jak dlouho trvalo Romaně smířit se se slepotou? Co má před očima, když váže květiny? A je pro ni důležitá vůně? Poslechněte si celý rozhovor.