Jak šumavské dřevo zachránilo Vídeň. Vltavín připomene Schwarzenberský plavební kanál i pohraniční opevnění

O první reportáž jsme se podělili s redakčním kolegou Filipem Černým. Každý z nás natáčel v jiné části jižních Čech, oba jsme se však věnovali stejnému tématu – kolektivizaci, která je s měsícem červnem velmi úzce spojena.

Schwarzenberský plavební kanál patří k nejvýznamnějším technickým památkám Šumavy. Toto unikátní dílo vyřešilo propojení dvou evropských povodí a současně dvou zemí. Přenese nás do doby, kdy hranice mezi jižními Čechami a Rakouskem nebyla státní, ale zemská a správní. První etapa kanálu, dlouhá více než třicet kilometrů, vznikala v letech 1789 až 1793 pod vedením Josefa Rosenauera. Atmosféru tehdejší doby připomene archivní nahrávka, kterou v roce 1998 pořídili redaktor Jaroslav Klíma a historik Jiří Záloha a ve které mimo jiné uslyšíte o tom, jak šumavské dřevo zachránilo obyvatele Vídně.

V našem mapování historie jihočeského pohraničí budeme pokračovat také v dalším příspěvku. Začneme sice fotografií z října 1938, ale hlavní hrdina nahrávky – bunkr zvaný řopík – vznikl s největší pravděpodobností už na jaře téhož roku. Právě tehdy probíhala v jižních Čechách rozsáhlá výstavba lehkého opevnění. Do září 1938 bylo vybetonováno 482 objektů vzoru 37, dalších 387 však zůstalo po mnichovských událostech nedokončeno. Do jednoho z těchto bunkrů se společně podíváme. A proč se jim říká řopíky? Název vznikl podle zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací, které jejich výstavbu řídilo.

Na závěr Vltavínu uslyšíte příběh záchrany kostela v Cetvinách. Rozhovor Pavly Kuchtové s památkářem Petrem Pavelcem vznikl v srpnu roku 2009 přímo na místě a připomíná historii stavby, která je mnohem starší než zmíněné pohraniční opevnění. A věřím, že některé informace, které v nahrávce zazní, překvapí i posluchače, kteří se o historii jižních Čech zajímají dlouhodobě.