Ivan Klíma: Soudce z milosti. Silně autobiografický román z normalizačního Československa

Adama Kindla poznáváme i coby manžela v momentálně nefungujícím vztahu. Třetí rovinu příběhu tvoří jeho vzpomínky na dětství strávené v Terezíně, na dobu studií a na jeho první „pracovní příležitosti“.

Silně autobiografický román Soudce z milosti psal Ivan Klíma více než deset let, od roku 1972 do roku 1986. První verze vyšla pod názvem Stojí, stojí šibenička v samizdatu v roce 1976. V roce 1986 byl román už pod novým názvem vydán v exilovém nakladatelství Rozmluvy v Londýně. V Československu vyšel oficiálně poprvé až v roce 1991.

Rozhlasovou desetidílnou četbu na pokračování z Klímova zřejmě nejslavnějšího románu Soudce z milosti přinášíme u příležitosti autorových 90. narozenin, které připadají na 14. září.

Ivan Klíma

Spisovatel, novinář a dramatik Ivan Klíma se narodil jako Ivan Kauders 14. září 1931 v Praze do židovské rodiny vynálezce a světového odborníka na silnoproudé motory Viléma Klímy.

Všichni její členové byli už na konci roku 1941 povoláni do koncentračního tábora Terezín. Budoucí spisovatel přečkal v terezínské pevnosti celou válku, domů se vrátil v červnu 1945. Po válce se z Kaudersových stali Klímovi.

Logo|foto:Český rozhlas

Ivan Klíma vystudoval gymnázium a poté český jazyk a literární vědu na pražské filozofické fakultě. V roce 1953, krátce po maturitě, vstoupil do komunistické strany.

„… Ze schůze jsem odcházel se slavnostním pocitem, že jsem byl přijat mezi ty, kdo jsou odhodláni věnovat všechny své síly, aby vznikl nový, spravedlivý řád, uskutečnit, o čem snili ti největší duchové, ať už to byl Platon, Hus, Marx, Lenin, či nejskvělejší ze všech živých, veliký Stalin…. A můj třináctiletý bratr poznamenal, že takovým jako jsem já, u něho ve třídě říkají čerstvě vylíhlí rudoši.“ (Ivan Klíma: Moje šílené století)

Po promoci pracoval Ivan Klíma například jako redaktor časopisu Květy, v nakladatelství Československý spisovatel, psal do Literárních novin, do Mladé fronty, Hosta do domu či Orientace.

Aktivní účast na sjezdu spisovatelů v létě roku 1967 vynesla Ivanu Klímovi a jeho přátelům exemplární vyloučení ze strany.

„… Zároveň jsem se cítil osvobozen, už nejsem členem organizace, kde se člověk musel podrobit vůli a zvůli těch, kteří se, ať už jakýmkoliv způsobem, propracovali do jejího vedení, kde mít vlastní názor, natož ho pronést nahlas, se považovalo za čin, za nějž se nejdříve posílalo ke katovi, později do vězení a posléze se za něj už jenom vyobcovávalo….“ (Ivan Klíma: Moje šílené století)

Na konci 60. let odjel Ivan Klíma do USA, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. V roce 1970 se rozhodl vrátit domů.

„Vrátím se. Nevěděl jsem, co budu dělat, když naše noviny jsou zakázané, vydat nějakou knížku mi zřejmě také nedovolí, ale snad mě aspoň nechají pracovat v nakladatelství nebo psát lektorské posudky. Doufal jsem, že nic horšího, než co jsem zažil a přežil během války, mě nepotká.“ (Ivan Klíma: Moje šílené století)

Po návratu domů se stal Ivan Klíma zakázaným spisovatelem. Publikovat mohl pouze v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích.

V roce 2010 vydal dva svazky pamětí s názvem Moje šílené století. Získal za ně cenu Magnesia Litera za publicistiku. V těchto dnech vychází v nakladatelství Academia u příležitosti autorových 90. narozenin jeho skvělé memoáry znovu.