I hliněné destičky z Mezopotámie se jako nosič osvědčily lépe než diskety, popisuje archivářka

Archivnictví mívají lidé často spojené s tradiční představou zaprášených regálů a omšelých knihomolů, ale podle profesorky Marie Ryantové se jedná o žádaný a perspektivní obor. Písemností totiž vzniká čím dál víc a zdaleka už ne jen na papíře.

„Teď už vzniká řada dokumentů elektronických – takzvaných digital born – které nemají jinou podobu než tu digitální. Ale ne vše se archivuje, archiváři vybírají, co se uchová pro budoucnost. A je otázkou pro IT specialisty, jaké nosiče použít, protože není jasné, jestli vydrží věky,“ připomíná.

Lidstvo už má špatnou zkušenost například s vypalovanými cédéčky. Archiváři proto všechny důležité dokumenty pro jistotu tisknou. „Já patřím mezi skeptiky. Už když byly diskety, říkávala jsem, že pokud je nebude na čem otevřít, tak to pro nás budou jen jakési plastové destičky. Ve srovnání s nimi jsou hliněné destičky ze staré Mezopotámie výhodnější – stačí se naučit klínopis. K obsahu disket, i když budeme znát všechna písma a jazyky světa, se bez příslušného zařízení nedostaneme,“ říká Marie Ryantová.

Papír ale také není úplně ideálním nosičem. „Ani on není nejtrvanlivější, například pergamen vydrží mnohem víc. Papír používaný v minulosti byl ještě poměrně kvalitní, ale paradoxně papír z 20. nebo 19. století, zvlášť ten novinový, je méně kvalitní,“ podotýká specialistka vyznamenaná v roce 2014 medailí Za zásluhy o české archivnictví.

Čtěte také

Přemysl Otakar II. miloval jižní Čechy. Měl třeba luxusní sídlo v Myšenci, ze kterého ale moc nezbylo, říká historička

Uchovávání písemného dědictví tedy digitalizaci i vyžaduje. „To je případ dokumentů, které existují v takzvané analogové podobě a které se digitalizují, aby se ochránily před badateli. Zvlášť u matrik, které jsou hojně využívány pro hledání předků, je mnohem výhodnější je umístit na internet,“ vysvětluje profesorka. Archiváliím totiž časté používání škodí, nevyhovuje jim kolísající teplota, lidský pot, nasliněné prsty. „Stávalo se i to, že do nich někdo čmáral, což se nesmí,“ dodává Marie Ryantová.

Přesto podle ní není nad to studovat originál. „To je zážitek pro všechny smysly. Nejenom pro zrak, ale i pro sluch, když vám papír zašustí, pro hmat, když nemusíte mít rukavice – to se většinou musí, ale u některých dokumentů už archiváři připouštějí, že je lepší rukavice nemít, abyste měli větší cit a archiválii nepoškodili. Například sáhnout si na pergamen je hezký zážitek. A samozřejmě to voní. Jen ta chuť se nedoporučuje zkoušet,“ usmívá se.

A co ona zažitá představa regálů pokrytých prachem? „Většina archiválií už dnes prochází desinfekcí, takže na nich prachu není mnoho. Ale je pravda, že archivní prach konzervuje. Skutečně. Dokumenty, které nebyly dlouho otevřeny, vypadají uvnitř opravdu jako nové. Že by ovšem někde kvůli tomu ležela kvanta prachu, tak to opravdu není,“ odpovídá.

Celý rozhovor s historičkou a archivářkou Marií Ryantovou si poslechněte online.