Hudební talenty se stále rodí, ale je mnohem těžší se o nich dozvědět, říká kritik Jiří Černý

15. září 2016

Aby hudba byla lepší a poslouchatelnější, o to se snaží hudební kritik a novinář Jiří Černý. Letošní osmdesátník publikoval první recenzi ve dvaceti letech ve Večerní Praze. Systematicky a pravidelně píše o hudbě od návratu z vojenské služby, tedy od roku 1963.

Sám říká, že začátky na poli hudební publicistiky měl usnadněné dvěma věcmi. Nastoupil jako vedoucí kulturní rubriky do Mladého světa, týdeníku pro mládež, který měl přinášet i informace o hudbě, a od konce roku 1964 se spolupodílel na první československé rozhlasové hitparádě Dvanáct na houpačce. „Dá se říct, že během půl roku se o mně dost vědělo, a o to jsem to měl lehčí,“ komentuje.

Za minulého režimu nesměl sice v rozhlase dvacet let působit, ale po sametové revoluci se do něj vrátil a na vlnách Českého rozhlasu mohou lidé jeho hlas slýchat dodnes. „Už jedenáctým rokem připravuji Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. To je hodinový pořad, který mi sice dá hodně práce, ale opravdu moc mě baví,“ říká.

Populární hudba se za dobu, kdy ji Jiří Černý sleduje, obrovsky proměnila. „Vzhledem k tomu, že jsem ji začal sledovat takřka přesně na pomezí swingu a rock´n´rollu, tak to byl velký přelom, pokud jde o použité nástroje, elektrifikaci, zvuk vůbec. A pak už to šlo jedno za druhým. Především se jedná o vývoj nástrojů, najednou se stalo, že klávesový syntezátor může nahradit celou filharmonii,“ vysvětluje.

Pak podle něj do hudby velice zasáhl obraz, tedy videoklipy. „Já se obávám, že až na pár výjimek jako jsou videoklipy Kate Bush, Petera Gabriela nebo Davida Bowieho, obraz hodně člověka při té hudbě vyrušuje. Oko je silnější než ucho, a když se zeptáte lidí, jak se jim líbil nějaký videoklip, tak většina nebude mluvit o hudbě, ale o tom, co viděli,“ myslí si.

Proto dává Jiří Černý přednost poslechu čisté hudby nebo formám, u nich se rovnou s obrazem počítá, to znamená hudebnímu divadlu, muzikálům a operám.

Beseda s Jiřím Černým v Českém rozhlase České Budějovice

I v současné době se podle něj na hudební scéně objevují velké osobnosti. Za jeden z nejkrásnějších hlasů považuje například Američanku Rhiannon Giddens. Pro posluchače je však mnohem těžší na nové talenty narazit. „Já si myslím, že se vkus lidí ohromně molekulizuje. Že nejsou dneska Beatles nebo Dylan, nepřisuzuji tomu, že by se takové talenty nerodily, ale ono je mnohem těžší se o nich dozvědět. Kvalitních kapel je hodně a zájem o ně se rozloží,“ vysvětluje hudební publicista.

Ukazatelem skutečné popularity na české scéně podle něj už dávno není anketa Český slavík. „Pokles ankety začal, když vypisovaly ty ohromné ceny hlasujícím. Když člověk může vyhrát auto, tak tam píše řada lidí, kterým nejde o vyjádření názoru na hudbu, ale o to, aby něco vyhráli,“ říká.

„Měřítkem je především návštěvnost koncertů. Už to ani nemůžeme posuzovat podle prodeje nosičů, protože dneska si kdekdo může cokoli zkopírovat,“ dodává.

Z přehršle talentových soutěží podle Jiřího Černého hvězdy nevzejdou. „Až na pár výjimek je to vždycky soutěž hlasů, zpěváků, takže strašně záleží na tom, co si zvolí ze skladeb celého světa a jak se trefí do barvy svého hlasu a do svých schopností. Ale mě jako posluchače vůbec nezajímá, jak kdo zazpívá něco po Alanis Morissette nebo Madonně. Mě nejvíc zajímá, jak je kdo schopen objevit úplně novou písničku, případně si ji sám napsat. To je třeba jeden z důvodů, proč mám tak rád Radůzu. Má-li si populární hudba zachovat svou výlučnost a odlišnost od vážné hudby, tak se z toho nemůže stát jenom interpretační záležitost a tohle jsou interpretační soutěže,“ uzavírá.

autoři: Andrea Poláková , Jana Urbanová
Spustit audio