Herci Janu Potměšilovi přinesl rok 1989 dva zlomy – revoluci, ale i upoutání na vozík

„Můj dědeček byl tesařem,“ vzpomínal na svého jihočeského předka herec Jan Potměšil. „Dokonce mi táta vyprávěl, že svého času dělal děda s partou krov na pražském Mánesu,“ popisoval jednu z pracovních zkušeností rodáka z vesnice Lom u Tábora.

„Později si ale s babičkou v Lomu otevřel hospodu, to si pamatuju už i z mého dětství. Když jsem jako dítě k prarodičům jezdil na prázdniny, tak děda pod hlavičkou Jednoty hospodu ještě provozoval,“ dodal.

„Zároveň byl vedle hospody takový sál, který sloužil k plesům a tancovačkám. Až časem jsem se dozvěděl, že v sále dědeček rovněž organizoval ochotnické divadlo. Také táta, když byl malý, tam párkrát ztvárnil dětské role“ vysvětlil, jak se u Potměšilů zrodila divadelní tradice.

Jan Potměšil žil s rodinou v Praze, ale bývalá hospoda po dědečkovi pro něj byla druhým domovem. „Snažím se, aby byla chalupa pro nás hlavně v létě takovou základnou. Často jedu do Prahy odehrát nějaké představení, ale než bych v ní zůstával, to se raději na noc do Lomu vracím,“ říkal.

Jan Potměšil byl dlouhá léta členem Divadelního spolku Kašpar. Jako herec zazářil ovšem už v jedenadvaceti letech ve filmu Bony a klid, ve kterém dostal hlavní roli.

Nečekaný zlom v hercově životě přišel v roce 1989, když se vracel z revolučního mítinku v Ostravě.  Auto, ve kterém jel, před Prahou havarovalo a Jan Potměšil utrpěl vážná zranění, jejichž následkem byl doživotně upoután na invalidní vozík.