Hana Hosnedlová: Zavařování
Léto je nejen dobou barev a vůní, ale také zrání a chutí. A tehdy přicházejí zákonitě ke slovu sklenice a zavařovací hrnec.
Kdysi, když byly děti ještě malé a kompoty a zavařeniny byly každodenní součástí našeho menu, jsem podobně jako známá hrdinka oblíbené Betty MacDonaldové zavařovala opravdu všechno, co mi přišlo pod ruku. Vznikaly tak doslova revoluční kombinace. Jako spousta ostatních jsme vyráběli pampeliškový med, bezinkovou limonádu nebo likér, domácí ovocná vína…
Asi každý z vás zná nějakou „originální“ historku spojenou s touto činností. Já třeba nikdy nezapomenu, jak jsem jednou dlouho do noci zavařovala třešňové kompoty a čekala, až červený sloupek na teploměru vyleze na požadovaných pětasedmdesát stupňů. Jenomže jsem únavou usnula a probudil mě až rachot na sporáku. Zinkový zavařovací hrnec na hořáku doslova nadskakoval a sklenice uvnitř rachotily jako malé zemětřesení.
Nenapadlo mne nic chytřejšího, než sundat pevně přiléhající poklici – a pukající skleničky, okolo kterých se voda už dávno vyvařila, začaly jako o závod vyskakovat z hrnce. Nepřála bych nikomu to nadělení – stěny, strop i podlaha plné střepů a temně rudé kaše, ničím nepřipomínající třešně...
Jinou historkou mě zásobila má dobrá přítelkyně, která progresivně zavařovala kompoty a zeleninu v pračce zapnuté pouze na ohřev. Jak už asi tušíte, jednoho krásného dne se jí podařilo na knoflících přehmátnout a kotel pračky (se) začal divoce rotovat. Asi nemusím ani dál pokračovat…
Tak letos nějak nevím – zatím tedy řeším letní hamletovskou otázku: zavařovat, či nezavařovat?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
