Hana Hosnedlová: Objetí

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Už jste nepochybně někdy četli nebo slyšeli o člověku, který chodí po ulicích s velkým nápisem: Potřebujete obejmout? A ochotně nabízí svou náruč tomu, kdo skutečně tuto potřebu cítí.

A kupodivu je takových potřebných lidí poměrně hodně. Mně osobně by takové objetí rozhodně neuspokojilo. Podle mne je to jen nabídnuté náhradní gesto za něco, co by mělo vycházet z citů a momentální situace. Vřelé, stvrzující, osobní…

Stejně tak ale nesnáším taková ta demonstrativně vřelá objetí, kdy vás onen člověk ždímá ve své náruči s vodopádem cukerínových slůvek, a vy si jen stěží vybavujete, kdo to vlastně je.

Vlastně mi nesedí ani chladná a zplihlá, formální objetí, odbývaná jako povinná gesta setkání. A když na to přijde, nijak zvlášť nefandím ani medvědím chlapským objetím, kdy vám pod jejich pažemi pomalu praskají žebra, a vy ztrácíte dech.

Jsou ale objetí, která vám prostoupí tělem až do duše. Upřímná, nefalšovaná, spontánní. Taková objetí miluji.

Jako třeba nedávno, když jsem našla na stanici trolejbusu peněženku s několika tisícovkami a barevnými fotografiemi dětských tváří. Na útržku složenky jsem si přečetla adresu odesilatele a nález donesla až do bytu. Otevřela mi rozčílená paní, která, když jsem jí podávala ztracenou peněženku, se na mne vrhla a málem mě udusila v objetí. Ale mně to v tu chvíli vůbec nevadilo...

Spustit audio
autor: Hana Hosnedlová|zdroj: Český rozhlas