Hana Hosnedlová: Březnové volání

Tyhle první náznaky vesny jsme ale v posledních letech kupodivu zažili už i v ryze zimních měsících. Počasí je vrtkavé a díky jeho nečekaným kotrmelcům v lednu kvetou na palouku před naším domem sedmikrásky.

Nicméně to pravé jaro voní přece jen trochu jinak, alespoň já to tak vnímám. Když jsem tuhle silně emočně zabarvenou větu o vůni jara pronesla na ulici při setkání s kamarádem, řekl mi ironicky: „A nešlápla jsi náhodou do něčeho?“

Nevzdala jsem to a snažila se pak svůj objev o blížícím se jaru, které o sobě dává vědět vůněmi, opakovat v kruhu přítelkyň při čekání na trolejbus. „To je Nina Ricci,“ vmísila se spokojeně Ingrid, „dostala jsem ji k Valentýnu.“

Do třetice jsem větu o krásné nezaměnitelné vůni jara pronesla při otevřeném oknu na návštěvě u přátel. Hostitel si k němu stoupl, s potěšením nasál čerstvý vzduch a pronesl: „Hm, máš pravdu, někdo peče řízky...“

A pak jděte na lidi s nějakou poezií! Ale přece jen se mi dostalo malé romantické satisfakce, aniž jsem se o ni přičinila výše uváděnou větou. Stařičký pán, kterého téměř denně potkávám, jak si to s hůlčičkou vykračuje na cestičce podél potoka, se po mém obligátním pozdravu zastavil a povídá: „Cítím už jaro v kostech. Bejt tak o třicet let mladší, tak vás pozvu na rande...“ O kolik mladší bych musela v tom případě být já, už taktně pomlčel...