Gorily nejsou opice. A nekrmí se banány, říká kurátor primátů pražské zoo

Mezi lidmi panuje kolem primátů spousta omylů. Jako třeba spojovat jejich krmení s banány. „Pro nás je to jako červený hadr před býkem. Banány jsou velmi sladké a nezdravé, takže je jimi krmíme minimálně a spíš za odměnu,“ uvádí to na pravou míru Vít Lukáš.

Zrovna tak si všichni myslí, že všichni primáti jsou opice. „Jsou tam ale třeba poloopice, kam patří spousta nočních primátů.“ Druhů je zkrátka hodně. „A mluvit o gorilách jako opicích je chyba. Je to lidoop,“ vysvětluje.

Když gorila mručí

Většina zvířat se v zoo chová tak, jak je jim přirozené. Prostor mají ale omezený. „Některé zoologické zahrady mají tendenci vytvářet co největší prostor, ale ne vždy je to optimální. Je třeba citlivě zhodnotit, co které zvíře potřebuje,“ vysvětluje Vít Lukáš.

Rozpoznat u goril, jestli jsou nebo nejsou spokojené, je poměrně snadné. „Jednak to dávají najevo výrazem v obličeji, protože mají výbornou mimiku. Když jsou rozzlobené, tak po nás většinou něco hodí nebo útočí na mříže. Naopak když se na něco těší, tak dlouze mručí a užívají si to.“

Gorily jsou prý peciválové. „V přírodě si udělají hnízdo, ujdou pár metrů, nacpou se a zase si lehnou. Moc toho nenachodí,“ říká Vít Lukáš. Nepřipomíná vám to dnešního člověka?|foto: Fotobanka Pixabay

Ta podoba!

Jsou to sociální zvířata, ale rozhodně to není o tom, že by mezi ně chovatelé vstupovali. „Bylo by to narušení jejich prostoru.“ Na druhou stranu je při práci s lidoopy vazba důležitá. „Je ideální, když tam ti chovatelé zůstávají dlouhé roky a netočí se po několika měsících.“

Když člověk chvíli primáty pozoruje, dojde nutně k názoru, že máme hodně společného. „U goril je neuvěřitelné pozorovat, jak matka o mládě pečuje. Člověk si řekne: ano, ten způsob, jakým se staráme o mláďata je velmi podobný,“ pokyvuje hlavou Vít Lukáš a dádává, že zoo jim dokonce chystá různé druhy zábavy. Třeba luštění hlavolamů. „Je to třeba nalámání klacíků o určité délce a tloušťce, aby se dostali k nějaké potravě.“

Primáti místo jelenů

Každé druhé dítě je u nás chovatelem nějakého zvířete a Vít Lukáš nebyl výjimkou. On ale snil o tom, že bude hajným. „Odmala jsem běhal po lesích a spoustu zvířat jsem choval doma.“ Časem se z toho vyrýsovala jeho profese. „Když jsem zjistil, jaká je realita lesnictví, vystudoval jsem zoologii,“ vzpomíná.

Přesto kdysi tvrdil, že nikdy nebude pracovat v zoo. Pak ale došel k závěru, že mají smysl. "Motám se od té doby kolem nich a jsem tomu rád.“ Dlouho se dokonce motal kolem těch zahraničních. V Chile strávil 10 let. „V Latinské Americe jsem poznal většinu zahrad. Jsou na nižší úrovni, než ty evropské. Ale některé se dají srovnávat. Tam se hodně inspirují severoamerickými zoo a někde z toho dělají show.“

Vít Lukáš|foto: Adam Kebrt

Liší se orangutani od goril? Jsou makakové nebezpeční? Proč jsou jeho koníčkem strašilky a sklípkani? Více uslyšíte v Archivu pořadů.