GLOSY. Vděčné ráno. Vinohrady. Cyklisti. Trampolína. Chybí nám…

22. duben 2016

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Alois Sassmann: Vděčné ráno

Možná se nám nechtělo dnes ráno vstávat a remcali jsme. Občas nadáváme na to či ono. Ale zkusme si dnes uvědomit pár „maličkostí“. Jestliže se cítíme aspoň trochu zdrávi, je to dar. Tisíce lidí tenhle den nepřežijí anebo mají tak těžkou nemoc, že neví, jak dlouho tu ještě budou. V naší vlasti nezuří válka a my nemáme hlad. Jsme na tom tedy lépe než půl miliardy lidí na celém světě.

Jestliže máme nějakou tu korunu v bance či peněžence, takže můžeme dát pár drobných někomu darem anebo si koupit nějakou dobrotu navíc, patříme mezi osm procent nejbohatších lidí na světě. Jestliže máme smysl života, víme odkud a kam jdeme, je to požehnání! Mnoho lidí to dnes neví a žije ze dne na den.

Pokud můžeme vzít někoho za ruku a obejmout ho, či máme někoho, kdo pohladí nás, je to úžasný dar. Člověk totiž potřebuje hladit. A někdy potřebuje od svého partnera (ale i třeba od šéfa v práci) pohladit po duši nějakým tím komplimentem či uznáním. Můžeme být vděční i za ty nejbližší lidi kolem nás. Zítra tu totiž už být nemusejí.

Zkusme si tedy dnes ráno spočítat a uvědomit, kolik darů máme. Těch pozitivních věcí je jistě hodně. Jako chlapec jsem rád četl indiánky. Líbila se mi i série knih Fritze Steubena o indiánském náčelníkovi Šavanů jménem Tecumseh. Zachovalo se nám několik jeho citátů. Například tento: „Když ráno vstaneš, poděkuj za světlo, za svůj život a sílu, poděkuj za jídlo a za radost ze života. A jestli už nevidíš důvod, proč bys měl děkovat, dávej za to vinu jen sám sobě.“ Přeji nám všem vděčné ráno.

Alois Sassmann je starokatolický farář, genealog a publicista. Žije v Malšicích na Táborsku. V letech 2005 - 2011 připravoval pro Český rozhlas České Budějovice seriál Kořeny, který má i knižní podobu. Zabývá se regionální historií, rodokmeny a ex libris.


Roman Kozák: Vinohrady

Nevím proč, ale víno se svými chuťovými ocasy není tím, nač by se mé chuťové pohárky třásly nedočkavostí. Bylo tomu tak do doby, než jsem objevil vinné hrady ukryté v Pošumaví. Ne, nejsou to vinice na pálavský způsob: jen sady a louky, zahrady a houštiny, křoviny a meze, stráně a pešuňky, i všeliká více či méně zelená zákoutí, v nichž bují všemožné byliny, plodiny, lodyhy, květiny a nejrozličnější větvoví.

0:00
/
0:00

To je svět mého kamaráda Milana, který z rostlin a plodů docela obyčejných a prostých, pozapomenutých a přehlížených, vyrábí vína účinků dávno neočekávaných a lahodnosti znovu objevované. Jeho vína nenesou přívlastky, natož přísudky, o příslovcích nemluvě. Přesto u nich často vydám obdivné citoslovce, to když mě dostihne plná chuť letní prázdninové louky či dědova podzimního sadu.

Tahle vína nemají bukety a kyselinky, zato voní čerstvou otavou či potočním břehem, chutnají po pěšině mezi pšenicí a ovsem, přičemž navíc mě dokážou jediným douškem přenést do stráně nad třešňovkou, co je z ní vidět až k Netolicům. Jejich chuť se na patře rozkládá jako blatská náves a klene jako švarcenberská dubiska na věkovité rybniční hrázi.

Není nutno se po vinařsku přít, které z vín je vymazlenější či vykutálenější. Bylinná vína ke mně tiše promlouvají zkušenostmi našich dědů a dědů jejich dědů, stejně jako tradicemi sousedů zpoza plaňkového plotu. Pampeliškové se nikdy nepohádá s bezovým, stejně jako dřínu je jedno, co si o něm myslí kdoulovec, o třezalce s rakytníkem nemluvě.

Užívám je jen po troškách, jako medicínu, coby šláftruňk. Dodržuji zásadu: pro vína jen do sadu! Zdraví nejni žádná věda: nezblbnout – a nemít vředa!

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.


Ivan Mls: Cyklisti

Tak nám zase začíná nová cyklosezona. Je to sice poněkud ošemetné tvrzení, neboť není jisté, zda ty minulé cyklosezony vzhledem k charakteru posledních zim vůbec skončily. Ale předpokládejme, že jaro je prostě obdobím, kdy spousta lidí usedne na kolo. Aby udělali něco pro své zdraví, aby byli mobilnější, ale taky proto, aby spoustu jiných naštvali.

0:00
/
0:00

Protože cyklista, zvlášť cyklista městský, je tvor sice trpěný, ale často nenáviděný. Tam, kde nejsou cyklostezky, jezdí rád po chodníku. Což chodci nelibě nesou a apelují na strážce zákona, aby s tím něco dělali. Jezdit po chodníku se zkrátka nemá, tam se kolo vede.

Jenže k čemu by pak cyklistovi kolo bylo, že? Cyklistický národ naproti tomu argumentuje, že jeho převážná část jezdí po chodníku ohleduplně, nikoho neohrožuje a vůbec. Jenom šílenec, kaskadér, sebevrah nebo člověk s mimořádně výhodnou životní pojistkou se ve městě na kole pouští do provozu mezi zdivočelé motoristy, nervně dohánějící čas ztracený v kolonách: cyklista je zkrátka rušivý prvek, který překáží.

Nehledě na to, že i zákonodárci pečlivě dbají na to, aby tuto vzájemnou řevnivost ještě podporovali - jak jinak si vysvětlit ustanovení pravidel silničního provozu, podle kterého může cyklista zprava předjíždět stojící kolonu vozidel? Pro motoristu něco nepochopitelného, pro cyklistu bezesporu adrenalinový zážitek.

Zlaté ježdění po chodníku a poslouchání občasných výtek chodců. Ostatně, sami chodci by si taky měli napřed zamést před vlastním prahem. Možná to nevíte, ale zákon řadí mezi chodce i jezdce na kolečkových bruslích. A ti se kolikrát taky nechovají moc vzorně…

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.


Jiří Klíma: Trampolína

„Přiměřeně, přiměřeně!“, volá jeden král ve filmové pohádce. Jak pronikavá pravda.

0:00
/
0:00

Dnes chci povídat o trampolíně. Je to fenomén poslední doby. Trampolíny rostou jako houby po dešti před nákupními centry, na zahrádkách rodinných domů, občas i před paneláky na sídlišti. Skotačení na skákací ploše přináší úsměvy a rozzářené oči dětí. Občas ale i pláč a bolest na úrazové ambulanci.

Dříve stávala jediná trampolína v rohu školní tělocvičny, přikryta plachtou a pružiny s kovovou konstrukcí byly schovány pod žíněnkovými chrániči. S úctou a respektem jsme chodili okolo a těšili se, až za odměnu budeme moci okusit její kouzlo. Pod přísným dohledem pana učitele jsme pak jednotlivě, bosí a po náležitém poučení směli vstoupit na plátno se středovým křížem a zaskákat si uprostřed plochy.

Nikoho ani nenapadlo lézt do konstrukce, kde někdo už skákal, tím méně plést se mu pod nohy před dopadem. Malí se nemíchali s velkými, zdatní s těmi méně šikovnými. Všichni jsme se vystřídali a zážitek z letu vzduchem jsme vstřebávali ještě cestou domů.

Nemám nic proti současným trampolínám. Pohyb na nich zlepšuje pohybovou koordinaci, orientaci v prostoru. Zatěžuje velké svalové skupiny, čímž rozvíjí sílu, výbušnost i vytrvalost. A přitom omezuje tvrdé dopady a šetří tak naše klouby. Chlupy na zádech se mi ale zježí, když vidím, jak na malé ploše ohraničené chatrnou ochrannou sítí skotačí několik dětí různého věku, hmotnosti a pohybových dovedností.

Vnímám, jak nekoordinovaně poletují nahoru a dolů a dopadají do míst, kde už někdo leží, případně se jim pod nohy drápe další zájemce. A v okolí většinou není nikdo z dospělých, kdo by usměrnil to hemžení. Dětské hravé hemžení je správné, žádoucí a potřebné. A to hlavně na vhodném sportovním náčiní, kterým trampolína jistě je. Je-li ovšem používána tak jak má, tedy s respektem a obezřetně. Inu – přiměřeně, přiměřeně.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady – je to triatlonista. Žije ve Zlivi.


Otakar Svoboda: Chybí nám, chybí...

České Budějovice, jedno z nejkrásnějších měst Česka, s neopakovatelným charismatem sídla, které rostlo po staletí a historické centrum nebylo zásadně poškozeno. Z pohledu Pražáka s jednou výhodou navíc. Všude je blízko, všechno je na dosah, vše má příjemnou sousedskou atmosféru.

Ano, můj táta, který se tady narodil uprostřed 1. světové války, vzpomínal na nedělní korza, kdy se obyvatelé oblékli do svátečního a vyrazili na náměstí na špacír. Ostatně, ve svých Dobře utajených houslích o tomtéž psal i Miroslav Horníček, jen šlo o Plzeň.

Dnes jsou náměstí o víkendech vymetená, lidé povětšinou odjíždějí ven, o nějaká korza nemají zájem. Stačí si přece zavolat, od čeho máme mobily. Jediná místa, kde se lidé scházejí, jsou sportovní zápasy, v Budějcích hlavně hokej. I když se zase nepostoupilo.

A pak kulturní akce, divadla, koncerty. A tady je největší slabina naší jihočeské metropole. Nemá důstojný odpovídající sál se zázemím, kam by lidé zašli do krásného prostředí, potkávali se, setrvali a bavili. Uvidíme, snad i to se jednou stane. Jakkoliv je to záměr starý už téměř sto let a dosud k jeho realizaci nedošlo. Tak že bychom zatím zase vyrazili na nedělní korza?

Otakar Svoboda byl dlouhá léta kulturním redaktorem České televize. Už druhým rokem je ovšem tento novinář a moderátor šéfem Jihočeské komorní filharmonie v Českých Budějovicích.

Další sloupky najdete ZDE.

Spustit audio