Glosy: Porovnání lidského a mravenčího mozku a opojné mateřství

Hana Hosnedlová: Mravenci

Už od malička mne fascinovali mravenci. Nejen ti od Ondřeje Sekory, ale i ti skuteční, v přírodě. Obdivovala jsem, jako všichni, jejich pilnost a houževnatost. A později pak i jejich chytrost a organizovaný systém. Mají totiž jednoznačně rozdělené úkoly a ty vykonávají beze zmatků a bez jakékoliv snahy o změnu. Nepodléhají rozmarům, ambicím, ani módě.

Dělníci staví obydlí, jiní vyhledávají jídlo, pasou mšice, hlídají vajíčka, starají se o mravenčí potěr. Mají i své vojáky a něco jako bezpečnostní policii. A také královnu, která má jediný úkol - reprodukci mravenčí populace.

Zajímavé je, že činnost každé z těchto přesně vymezených mravenčích kast je směrována ve prospěch celého společenství. A právě tenhle pevný společenský řád je zárukou jejich přežití - od doby jejich masivnějšího výskytu před nějakými 50-60 miliony roků do dneška.

Staví si svá důmyslná praktická sídla nejen na zemi, ale i v kmenech nebo korunách stromů, či promyšlené patrové stavby pod zemí. Dorozumívají se jakousi složitou mravenčí morseovkou a dokážou získané poznatky i účelně zpracovávat.

Zatím bylo zaregistrováno asi 10 tisíc druhů mravenců, ale neustále jsou objevovány nové a nové skupiny, takže těch druhů bude ve skutečnosti možná dvakrát tolik. Vyskytují se po celé zeměkouli, stejně jako člověk. A pokud bychom je chtěli spočítat jako jedince, došli bychom k číslům, která už jsou mimo naši představu. Ovšem kdybychom je dokázali všechny zvážit, jejich hmotnost by byla stejná jako u lidské populace.

Jako reálná sci-fi vyzní pak porovnání lidského a mravenčího mozku. Lidský mozek má tak čtyřicet tisíckrát větší počet nervových buněk nežli mozeček mravence, když si ale představíte mraveniště se 40 tisíci obyvateli, rázem máte výkon jednoho lidského mozku. Neběhá vám při tom trošku mráz po zádech?

Hanka Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.

Věra Nosková: Hrdý titul máma

„Odkud jste?“ „Z České republiky.“ Tazatel v Thajsku se nejistě uculuje. „Evropa,“ dodáváme polopaticky. „Vedle nás jsou například Germáni,“ upřesňujeme. Jo Germáni! Další dotaz v lámané angličtině chce rozkrýt naše vztahy. „Vy jste sestra a bratr?“ „Ne, matka a syn.“ Nechtějí věřit, ale nakonec informaci přijmou a od té chvíle mě familierně oslovují „mama“.

Je to vyznamenání, „mama“ tu má vysoký kredit. Pozoruji s údivem a úsměvem zdejší rodinný život. Tak například mimina Thajci přemisťují jen v náruči. Chová je vždy ten člen rodiny, který právě nepotřebuje obě ruce. Neviděla jsem tu nikdy dětský kočárek. A jen vzácně jsem slyšela dítě plakat. Když batole upadne, nechají ho pachtit se vstáváním.

I miminka jsou tu převážena na skútrech, někdy v podpaží jako balíček. Jakmile se děcka naučí jezdit na skútru, jsou vypuštěna na silnici. V Thajsku se jednou kolem mě mihli na jednom stroji čtyři školáci, kluci křičeli nadšením. Na skútr nemusí být řidičák, a tak tu vesele drandí děti i babičky, půjčují si je turisti, nechají se jen stručně poučit, jak se ten stroj ovládá. Pravidla silničního provozu tu mají v praxi tři. Dávat pozor, být ohleduplný a nejezdit rychle. Nehod je minimum.

Ocitli jsme se v rodině pěstitele rýže, kterého syn Jirka nafotil při práci na bahnisku u břehů řeky Ngo Dong v městě Tam Coc. Nebyl ještě doma. Předvedli jsme jeho matce fotografie, zajásala, že je to její baby. Dítěti bylo už skoro padesát, ale jak jsem ji chápala!

Jednou baby, navždy baby. Ukázala jsem na Jirku - tohle je zas moje baby. Rozsvítila se radostnou spřízněností, vzala mou ruku do svých dlaní a po zbytek naší návštěvy ji nepustila. Na cestách jsem zjistila, že mateřství může být až opojné.

Věra Nosková je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Dětství prožila ve Strakonicích. Byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu.

Ivan Klíma: Mám štěstí

Není to tak dávno, vlastně jako by to bylo včera. Horký den, posečená louka, šumící jez. A milá dívka na dece. „Neskočil bys pro zmrzku?“ To víš, že skočil. Už kráčím podél jezu ke stánku.

Tady zrovna skupina školaček přenáší lodě, nožky se jim podlamují. „Jé, to jste hodnej, ještě tuhle modrou loď, ta je naše,“ žadoní s odzbrojujícím úsměvem jedna zvlášť hubená. No, co bych nepomohl, před kioskem je stejně fronta. „Ještě nás vyfoťte, prosím.“ Děvčata se řadí u schůdků, za nimi lodě na vodě a jiskřící jez. „Ahóóój!“ Nasedají, mávají a odplouvají.

Kupuji zmrzlinu, u rohu kiosku je kousek neposečené trávy se zapomenutou kopretinou. Sehnu se pro ni a přidávám ke kornoutu, vracím se volným krokem k dece. „Kde se couráš, to si příště radši dojdu sama. Ukaž!“ Natahuje ruku, bere si zmrzlinu i květinu.

Chvíli mlčky líže sladkou pochoutku, pak schroupe i kornout a zkoumá kytku. Zpod přivřených víček si mě přes kopretinu prohlíží a pak začne trhat jednotlivé okvětní lístky. „ Má - nemá…“ Po chvíli drží v ruce holou hlavičku kvítku. „Máš štěstí, hajzle!“ řekne pevným hlasem a jemně mne políbí na tvář. Mám. Není to tak dávno. Vlastně jako by to bylo včera. Škoda, že to je už 35let!

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady - je to triatlonistou. Žije ve Zlivi.

Ivan Mls: Turista lipenský

Tak jsem se v červenci vypravil do míst, kam letos v srpnu přijede celá Česká republika. To abych měl náskok. Ano, samozřejmě, na Lipno, kde v čase letních olympijských her bude fungovat olympijský park Rio-Lipno. A kde se už i teď pohybují davy turistů všeho druhu.

I když já jsem přijel s mnohem skromnějším cílem: zdolat horu Luč. To je takový ten kopec tyčící se východně od přehradní hráze. Okolí Lipna mám sice prochozené a proježděné, ale na tomhle vrcholku jsem nikdy nestanul. Takže jsem se rozhodl tento fatální nedostatek napravit. Vřele doporučuji.

Když po modré značce vyfuníte až nahoru, můžete jednu chvíli pod sebou vidět kus vyrovnávací nádrže ve Vyšším Brodě, když popojdete o kus dál a vyšplháte na skalní vyhlídku, máte pod sebou zase Lipenské jezero. A užijete si lesního klidu, protože tahle lokalita si na turistický přetlak rozhodně stěžovat nemůže.

Ostatně není se čemu divit: Pokud si myslíte, že v místě, kam zamíří většina lipenských návštěvníků, totiž u obřího parkoviště pod lanovkou nebo na promenádě kolem silnice, najdete turistickou značku nebo aspoň turistický rozcestník, jste vedle jak ta jedle. Potvrdí vám to i mapa, že tímhle frekventovaným centrem žádná turistická trasa nevede. Chcete-li najít turistický rozcestník a vydat se na značené trasy, která vás dovedou nejen na Luč ale i do dalších míst v okolí, musíte až na kopec, do bývalého centra obce.

Na druhou stranu - možná je to promyšlený záměr. Aby se pravověrní turisté nemísili s těmi, pro které se báječný zážitek z výletu na Šumavu rovná důkladnému průvanu v peněžence.

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Další sloupky najdete ZDE.