GLOSY. Pampelišky. Pstruhová sezóna. Dosti statků. Ojetiny. I fandovství se mění

6. květen 2016

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Jiří Klíma: Pampelišky

Na jaře se probouzejí zahrádkáři, natěšení po zimě na smršť jarních prací. A radí jim dneska kdekdo. Vyslechl jsem nedávno doporučení na udržení zaručeně nejkrásnějšího trávníku.

Rady začínaly spolehlivým návodem, jak vyhubit pampelišky. První navrhovanou metodou bylo mechanické odstranění ručním vytrháváním celé rostliny. Ale pozor! Už ponechání pouhého jednoho centimetru kořínku dovolí rostlině vyrůst na stejném místě znovu.

0:00
/
0:00

Tomu by měl zabránit takzvaný vypichovač. Zařízení, které se zabodne kolem rostliny, podebere kořen ze všech stran a pak celou rostlinu beze zbytku vyrve z lůna země. Moderní je i metoda žehem. Použití plamenometu či horkovzdušné pistole ke spálení centra rostliny, zbytek včetně kořene uhyne již sám (je-li opálení dostatečné). Nakonec se ale dovíte, že nejspolehlivější je přeci jenom selektivní herbicid. Je to spolehlivá chemie a postříkané rostliny zničí jednou pro vždy.

Všechny metody ale mají přeci jen i své nevýhody. Po vypichovači zůstávají v trávníku díry, po ručním vytrhávání okoralé, bolavé a popraskané ruce a kvůli bolavým zádům skončíte v jedné třetině zahrady. A navíc pampelišky vyrostou na mnoha místech znovu. Po herbicidu zbude často mrtvá hlína, kde neroste ani to, co jste chtěli zachovat.

O pálení rostlin plamenem ani nemluvím. A tak když se podívám na naši zahrádku s malým trávníkem posetým jasně žlutými sluníčky veselých pampelišek jen místy prostřídaných sedmikráskami, na několika místech se uchytily i modřence, jsem si jist, že se mi v létě bude po tomhle našem obyčejném trávníku bosky šlapat stejně dobře, jako by to byl nádherný, pravidelný, jednodruhový golfový pažit.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady - je triatlonistou. Žije ve Zlivi.


Radek Štěpánek: Pstruhová sezóna

Ten čas se mezi pstruhaři skloňuje ve všech pádech. Že jsou první týdny pstruhové sezóny pro rybáře víceméně svátkem, se ale dozví i nerybáři. I novináři už si totiž všimli, že rybářů je mezi námi málem 300 tisíc, což je sice méně než zahrádkářů, ale i tak je to ale silná cílová skupina.

Každoroční zahájení pstruhové sezony a první týdny po něm se tak dočkávají zmínky na stránkách novin i v televizních reportážích. Mluví se o počtu prodaných povolenek i o tom, kolik ryb se před zahájením stihlo vysadit do našich řek. O tom podstatném se ale většinou mlčí.

Já se místům, kde se vysazují odchovaní pstruzi, úmyslně vyhýbám. Kromě volavek a kormoránů chtivých masa totiž lákají i lidi podobného ražení. Jsou jako supermarkety, kde nabízejí vánoční veselí a už od října tam dokola hraje jediná koleda. Někdo na to slyší. Mě to ohlušuje.

Zahájení je pro mě výletem do divočiny, kam jsem jako rybář od konce listopadu nezavítal. Chodím místy, kde není signál. Po stezkách, které vyšlapala divoká zvěř. Je to má trnitá cesta k očištění.

Obdivuji pstruhy a barevné tečky na jejich zlatých bocích, divoké ryby, které vracím divokým proudům. Těší mě, když v řece vidím víc vody než loni, srdce mi rozbuší i tlukot datla v koruně stromu nade mnou. Celý den nejím nic, než trochu řeřichy natrhané na břehu, kterou zapíjím vodou z řeky.

Když se večer vracím, jsem šťastný, že jsou mi pořád tak blízko místa, kde člověk za celý den nepotká jiného člověka A ačkoli si odtud nenesu žádný úlovek, cítím se mnohem bohatší než kdy jindy.

Radek Štěpánek je rybář, básník a novinář z MF Dnes. Vydal sbírky Soudný potok a Krajky Pagu.


Eliška Novotná: Dosti statků

Žijeme ve společnosti dostatků, ve společnosti, která má dost statků. A je fascinující, jak některé činnosti přetrvávají při zcela změněném účelu. Tak jsme se před pár lety v rámci sociologického výzkumu zabývali komunitními zahradami v naší zemi. To jsou zahrady, které vznikly původně v Anglii v 19. století z nedostatku potravin; lidé využívali nezastavěné městské plochy pro pěstování zeleniny a zabezpečovali se tak před hladověním.

Teď, kdy se topíme v nadbytku rozmanitých potravin z celého světa, zažívá kupodivu světové hnutí komunitních zahrad boom - lidé se tam scházejí, aby byli spolu a aby tak trochu zastavili čas: nejde o úrodu, ale o ten pozvolný proces pěstování, o zázrak klíčení a růstu od jara do podzimu. No a ta rajčata si pak společně upečou na ohni a snědí.

A tak vlastně dnes komunitní zahrady řeší jiné ne - dostatky:

- nedostatek bezprostředních lidských kontaktů a vztahů, kdy se vnímáme z očí do očí, reagujeme nejen na slova, ale i na řeč těla, kdy se nemíjíme, ale společně něco děláme;

- zastavení v neúprosně pádícím čase, kterého přece máme pořád stejně (dokonce vzhledem k tomu, že žijeme déle, i více), kdy už nejsme těmi, kteří nestíhají, ale prožíváme tady a teď;

- nedostatek jistot v prudce se měnícím světě, kdy jen ty slunečnice se stále stejně, každý den, otáčejí za sluncem.

Eliška Novotná je socioložka, autorka několik odborných publikací. Vyučovala na několika fakultách Jihočeské univerzity, nyní přednáší sociologii na Fakultě managementu VŠE v Jindřichově Hradci.


Ivan Mls: Ojetiny

Je to už nějaký ten pátek, co se za převod starých ojetin platí ekologický poplatek. Má to bohulibý účel - omladit vozový park, motoristu ponouknout k tomu, aby si místo staré kraksny koupil moderní auťák s nízkými emisemi, méně zasmraďoval životní prostřední a tím prospíval nám všem. Geniálně vymyšleno, až na to, že to nějak nefunguje.

0:00
/
0:00

Nedávno jsem si přečetl, že v tuzemsku je zaregistrováno asi pět milionů osobních aut a téměř dvě třetiny jsou starší deseti let. A světe div se - poplatek nepoplatek, loni se průměrný věk osobních aut zase o něco zvedl: činí něco přes čtrnáct let.

Otázkou je, kde se stala chyba? A tak jen kroutím hlavou, když si pak v novinách přečtu, že ministerstva životního prostředí a průmyslu přišla se záměrem od roku 2018 tuhle takzvanou ekologickou daň ještě rozšířit. Trochu mi to připomíná známou kutilskou radu: Když něco nejde silou, tak to zkus ještě větší silou.

Na motoristy by to ale asi chtělo jiný fígl. Podobný, jaký perfektně zvládli kupříkladu výrobci a prodejci mobilů. Prostě natloukli lidem do hlavy, že jsou něco méněcenného, když netelefonují přístrojem poslední generace, ale používají nějaký fujtajblový starší model.

Jinak motoristická veřejnost, byť by se chtěla chovat ekologicky, se bude pořád přiklánět k přízemnímu ekonomickému hledisku. Totiž, že opečovávaný starší vůz, popřípadě zakoupená ojetina - i s ekologickou daní - jsou při napjatém rodinném rozpočtu nejdostupnějším řešením, jak setrvat v motorizovaném stavu.

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.


Pavel Kroneisl: I fandovství se mění

Tak už to zase začalo. Supermarkety nám předkládají čepice v národních barvách, šátky Czech team, různé tvary českých vlaječek a kdoví co ještě. Je to jasné, opět propukla hokejová horečka mistrovství světa. Letos o to pikantnější, že se hraje u našich odvěkých rivalů v Rusku. Konkrétně v Moskvě a Petrohradě.

My, kteří už více pamatujeme, máme před očima stále souboje Jardy Holíka nebo Joži Golonky s ruským medvědem, bekem Sborné Ragulinem. Prostě opět se fandí, a to samozřejmě převážně u televize. Jenomže, i tady pozoruji za poslední dobu změnu.

Pamatuju si, že světová hokejová klání přinášela nesváry do rodin. Totiž, když televize rozšířila počet programů a byla možnost volit, i když z mála, začalo to. Budeme se dívat na hokej! Ne na Angeliku! A konflikt byl na světě. Byly dokonce případy, že se tyto malicherné spory řešily dost tragicky. Tohle postupem času odpadlo.

Přišly hospůdky, do kterých majitelé v době velkých sportovních svátků instalují obří televize, aby chlapi mohli fandit společně a ještě u dobrého truňku. Ostatně, řekněte pánové, je vůbec něco lepšího než takto prožitý a ještě k tomu vyhraný zápas našich? Teď při mistrovství světa v hokeji a za pár dnů při mistrovství Evropy ve fotbale. Rozhodně není.

Ale zaregistroval jsem zajímavou reakci manželek některých mých kamarádů. Pohodové fandovské prostředí s pivečkem a něčím k zakousnutí vytvářejí u televize v obýváku, aby manžel zůstal doma a nechodil do hospodské party sportovních nadšenců. Jak je vidět, časy se mění.

Jenomže, pořádně si společně zařvat gól, když to našim jde, nebo si zanadávat, když jim to nejde, to je přece přesně ono. Tak pánové, držme našim palce, ať mají na konci šampionátu na krku medaile se žlutavým leskem.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Další sloupky najdete ZDE.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.