GLOSY. O jaru, pracovité tetě, dodržování dopravních předpisů a pohádkách

Roman Kozák: Teta

Teta Kateřina, dej jí pánbů lehké blatské nebe, byla dříč. Vstávala den co den už o čtvrté ranní, a zatímco ostatní ještě spali, roztopila sporák, nasekala trávu, obstarala zvířectvo, uvařila všem snídani, založila oběd a k tomu stihla i dalších pár set maličkostí, co jich jen hospodaření v chalupě na vsi obnášelo.

V neděli pak navíc - počasí nepočasí - cupitala do vedlejší vsi do kostela na mši. Tak jsem si tetu pamatoval z dětských let a o její pracovitosti obdivně bájil. A večer o šesté, vzpomínal jsem, se v sednici pomodlila a šla spát. To víte, když jsme chtěli vidět večerníček, musela televize jen šeptat, abychom tetu nevzbudili.

„Cože?“ dostalo se mi jednou vyčítavé odpovědi: „Ta tvoje teta spala deset hodin v kuse? To by uměl každý, být plný sil po deseti hodinách spánku!“ Aha, spočítat hodiny od šesté večerní do čtvrté ranní mě do té doby nikdy nenapadlo. Inu, bezelstná dětská duše bere věci tak, jak jsou, a nijak o nich nespekuluje, nekalkuluje a nepřemítá. K snídani přece tak jako pokaždé bude bílé kafe s nalámaným chlebem, co ho vyjídám lžící, kombajny z JZD začnou síct ponejprv vždycky pod Stejskavou, a na Písečně rostou přece špičníky, zatímco na hříbky, dá rozum, se musí na hráz.

Pravda se obvykle skrývá kdesi uprostřed, ale vždy stojí za to hledat ji z několika stran a rozličných úhlů. Pak snadno můžete spatřit asketu, co sice chodí spát se slepicemi, který ale zároveň stihne udělat práce za dva a k tomu všemu si ještě najde i čas na povídání se svým pánbíčkem. Mnohé děti, včetně mě, vidí Jihočechy jako pracanty a dříče, zatímco ostatním se lid z kraje rybníků jeví coby národ odpočatých pohodářů. Což ale, jak dokládá příklad nejen mé tety Kateřiny, se nijak nevylučuje.

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.

Irena Kovářová: Jaro, čas zahrádkářů

A už je to zase tady! Čas výsevů a výsadeb. V této době kralují zahrádkáři, a to mi připomíná, že nedávno jsem slyšela povzdech staršího muže, že v řadách zahrádkářů ubývá mladá generace a že zahrádkaření upadá. Já bych to neviděla tak černě, pravda, nejmladší generace už není ochotná se registrovat v různých svazech, ale chuť pracovat s půdou mladým lidem rozhodně nechybí.

Zahradnictví sledují vzestupný trend posledních let - stále více lidí kupuje ovocné stromy, keře, trvalky, bylinky namísto donedávna oblíbených konifer, tújí a rododendronů. Stále více lidí chce na své zahrádce pěstovat ovoce a zeleninu bez jedovatých postřiků. Taková zelenina vypěstovaná doma je úplně jiná, protože nebyla pěstována pro peníze, ale člověk o ni pečoval s láskou pro své bližní, a tu energii v sobě také nese. Rozdíl na chuti pak pozná každý.

Roste obliba přírodních zahrad a tím vznikají oázy pro ptáčky, včely, čmeláky, motýly, ježky, ale i pro mnoho dalších a mnohdy vzácných živočichů. A teď si představte následující: Každý, kdo má alespoň kousek půdy, třeba i v bytě na balkoně, dá prostor přírodě.

Namítáte, že jedna zahrádka přírodu nedělá? To jistě ne, ale vezmeme-li do úvahy fakt, že součet ploch všech soukromých zahrad v Čechách je třikrát větší než celková plocha našich národních parků, vypadá vše jinak. A co z toho plyne? Nemusíme jezdit za přírodou daleko, stačí, když jí dovolíme přijít až k nám domů a pak budeme v přírodě neustále.

Irena Kovářová prošla dlouholetým studiem v oblasti feng-shui, celostní medicíny, esoteriky, angeologie, teologie, prosociální výchovy, umění a historie. Toto vše integrovala do metodologie s názvem architerika. V Rudolfově, kde s rodinou žije, založila takzvanou přírodní zahradu oceněnou mezinárodní plaketou „Ukázková přírodní zahrada“.

Eliška Novotná: Divoké husy

Vzhlédla jsem v jasném ránu k nebi a uviděla půvabnou křivku hejna divokých hus. „Ty vědí, kdy se vrátit,“ řekla jsem si a uvědomila si, s jakou radostí zaslechnu při ranním otevření okna zpěv ptáků a s jakou nechutí se stále nazouvám do zimních válenek.

„Jaro přijde, to je jisté“, říkám si v aprílové chumelenici a bezděčně se usmívám. Jaro je čas očekávání, nových příležitostí a setkání, čas těšení se na letní podvečery s přáteli a popolední siesty pod jabloní. Je to čas očekávání, projíždění neznámou krajinou a poznávání nových měst, čas náhodných setkání, která se už nebudou opakovat.

Dokud se těšíme na to, co přijde, a svět nám nezevšedněl ve stereotypech, jsme mladí bez ohledu na věk. A tak jaro přivolávám po svém - umisťuji na dvorek mísu zářivých macešek, vytahuji ze zimních úkrytů sandály a kostýmy a snídám zeleninový salát.

Možná, že to očekávání předčí skutečnost. Možná je to marnost nad marnost a možná to s tím pozitivním myšlením přeháním - nevadí. Jako ty divoké husy vědí, kam letí, víme i my, co nás čeká - jen ta cesta je ve své otevřenosti plná krásných nejistot.

Eliška Novotná je socioložka, autorka několik odborných publikací. Vyučovala na několika fakultách Jihočeské univerzity, nyní přednáší sociologii na Fakultě managementu VŠE v Jindřichově Hradci.

Pavel Kroneisl: Dodržování dopravních předpisů

Zeptám se: „Nepřipadáte si někdy v autě na silnici jako naprostí hlupáci?“ A to používám to nejjemnější slovo. Vysvětlím. Na většině našich komunikací je povolena maximální rychlost 90 kilometrů v hodině, pokud ji dodržujete, tak vás vesele předjíždí jeden řidič za druhým. Vůbec už nemluvím o snížení rychlosti na 30 kilometrů v hodině. To si na vás ještě bliknou světelnou houkačkou nebo použijí klakson a odfrčí do neznáma.

Další specialitou je chování na křižovatkách ve městech. Stojíte na červenou v pruhu na rovný směr. Vedle vás, na odbočení vlevo, přistane auto. Padne zelená a váš soused, který by měl jet doleva, neodbočuje, ale vyrazí rovně. Když budete reagovat stejně rychle jako on, skončí to minimálně pomačkanými plechy.

Ono totiž dodržování dopravních předpisů, a to jsem použil jenom pár příkladů, na našich silnicích hodně kulhá. Ostatně potvrzují to velmi nehezké statistiky dopravních nehod. Mnozí řidiči si prostě buď moc nelámou hlavu s tím, jakým způsobem jedou, anebo se snaží vybít vlastní agresivitu na úkor těch ostatních. Někdy to vypadá, že silnice jsou džungle a v té přece platí právo silnějšího.

Co tedy s nějakými dopravními předpisy? Mívali jsme kdysi bezmasé dny, nyní máme dny bez kouření, bez aut a já nevím bez čeho všeho ještě. Co kdybychom si tedy někdy zkusili Den bez porušování dopravních předpisů? Ale den je v tomhle případě málo! Co kdybychom si dali my všichni, co sedáme za volant, na motorku nebo na kolo, ale i když chodíme jenom pěšky, spíš takové „malé“ předsevzetí – a to 365 krát do roka – že se budeme chovat tak, jak to dopravní předpisy chtějí. Mám dojem, že by to dost pomohlo.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Hana Hosnedlová: Pohádky

Dneska začnu svůj rozhlasový sloupek takovou docela obyčejnou otázkou: „Máte rádi pohádky?" Jsem přesvědčená, že mnozí z vás, pokud budete upřímní, určitě kývnou souhlasně hlavou. Vím totiž už dávno, že spousta lidí pohádky miluje. A nejsou to jen děti nebo maminky a tatínkové, kteří se s potomky ochotně a rádi vracejí do prosvětlených končin dětství.

Pohádkový svět je prostě spolehlivou prezentací vítězícího dobra nad odhaleným a zákonitě poraženým zlem. Ústrky, křivdy, zlotřilé komploty, necitelné ledové srdce, dokonce i proradné peklo – to všechno dokáže v pohádkách překonat láska, čestnost a spravedlnost. Proto tak milujeme stokrát obehrané příběhy o napravených pyšných princeznách, o vysvobozených Zlatovláskách, udatných princích, přelstěných pekelnících, chytrých selských syncích a věrných chudých dívkách.

Bohužel, poněkud jinak je tomu pak ve skutečnosti. Boj se zlem je bojem s větrnými mlýny a ne vždycky má ve finále navrch spravedlnost. Ale veškeré tyto prohry, ať už se týkají přímo nás nebo našeho blízkého okolí, všechny ty kompromisy s nečestností a vychytralostí nebo pocity bezmoci jsou pak spolehlivou navigací k pohádkovým mostům do lepších světů. Do světů, kde vítězí dobro!

A právě touha po takovém světě směruje pak náklonnost malých i velkých k příběhům, ve kterých jsou iluze a neskutečno pečlivě mixovány s realitou. Nejlépe z prostředí nám důvěrně známého a blízkého. Třeba zrovna českého. Podle odborníků jsou totiž české pohádky laskavější než třeba pohádky severské, asijské či indiánské. Porci krutosti a drastičnosti v nich nahrazuje úsměvná nadsázka a vtip, který vyhrává nad chamtivostí, závistí a intrikami. Kéž by to tak fungovalo i v běžném životě.

Hanka Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.

Další sloupky najdete ZDE.