Glosy: Jídlo jako vlastenecké potěšení, Co umí náhoda a Perpetuum mobile

Věra Nosková: Jídlo jako vlastenecké potěšení

Dívám se na bochník chleba, s požitkem si ukrojím malý kousek, očichám voňavou kůrku, přivřu oči a zakousnu se. Chce to trochu paštiky nebo plátek šunky. Á , tady je. Kyselou okurku. Taková dobrota! Po třech měsících a jednom týdnu konečně doma!

V Thajsku i Vietnamu jsem se snažila pochopit životní styl, priority a postoje Thajců a Vietnamců, hltala jsem všemi smysly exotické kraje. Jídlu jsem upírala větší pozornost. Ani doma jím nežiju, nekoukám na vaření v televizi, nečtu si v kuchařkách. Něco jíst musíme. No, ale když se nehlídáme, můžeme z dobrého papání ztloustnout. Až obludně. Znenávidíme si pak zrcadlo i lidi, kteří si nás nejspíš tak trochu oškliví. Naše špeky a pneumatiky hlásí: tak tady mě máte, člověka bez vůle, který spase, na co přijde, zatímco černouškové v Africe chrastí kostmi.

Po třech měsících v Jihovýchodní Asii se mi jejich běžná strava zprotivila. Věčná rýže a nudle, páchnoucí koriandrové lupení, oschlé kousky vařeného kuřecího masa... Nutkavě se mi stýská po českých kuchyňských vůních a chutích. Vstáváme v bungalovu u moře, jdeme si zaplavat do bazénu, hledíme na moře a palmy, je to nádhera! Ještě kdyby tak bylo něco k snídani! Nemáme ledničku a potraviny se v tropickém horku rychle kazí, tož...

Převlékneme se z plavek a jdeme dva kilometry za paní v domě na kůlech, která slušně vaří. V obchodě si kupujeme vychlazenou balenou vodu, hodinku dvě vydrží, než zteplá. V poledním žáru šlapeme dva kilometry zpátky. Kde domov můj? Myslím na svěží jaro v Čechách, na ledničku, na vlast, místo lva vidím na státním znaku bochník chleba. Po návratu zjišťuji, že jsem shodila deset kilogramů.

Věra Nosková je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Dětství prožila ve Strakonicích. Byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu.

Pavel Kroneisl: Co umí náhoda

Jednou takhle, bylo to někdy v 90. letech minulého století, usoudila žena, že moje oblíbené džíny už patří spíše do ranku pracovních kalhot a že je třeba koupit nové. Vyrazili jsme do města a v jednom z českobudějovických obchodů jsem si vyzkoušel jedny, které pečlivě složené vyndala prodavačka z regálu. Seděly mi, zaplatili jsme a šli domů.

Doma jsem si džíny navlékl znovu, abych osahal hlavně kapsy, protože je mám rád volné a dobře přístupné. Z té pravé jsem ke svému velkému překvapení vytáhl klíč od auta se znakem hondy. Hned druhý den jsem šel do obchodu s dotazem, jestli tam někdo náhodou nehledal ztracený klíč od auta. Bylo mi řečeno, že ne.

S chutí jsem to tedy vyprávěl všem kamarádům a známým s tím, že levně prodám hondu, ale že si ji budou muset najít. Za nějaký den za mnou přišel bývalý kolega a povídá mi: „Pavle, mám kamaráda, který má ve Strakonicích autoservis, a tam mu přivezli odtahovkou před pár dny hondu, od které majitel ztratil klíč. Teď se chystají na náročnou a drahou výměnu elektronického zamykání.“

Sedli jsme do auta a vyrazili do Strakonic. Přišel jsem k oné hondě, zmáčknul patřičný čudlík na klíči, udělalo to cvak, auto bylo otevřené. Nechali jsme klíč v autoservisu, jeho majitel nám poděkoval a prohlásil, že jeho známému, kterému auto patří, jsme udělali velikou radost a dodal, že onen majitel byl nedávno v Budějovicích a při zkoušení nových kalhot dal zřejmě nevědomky klíč do kapsy.

Prostě náhoda někdy umí doslova kouzlit. Od té doby, když si kupuji cokoliv nového na sebe, s napjatým očekáváním zkoumám kapsy a hledám, co v nich najdu. Bohužel, už nikdy nic.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Ivan Mls: Kouření

Podle čeho si vybíráte restauraci, hospodu či hostinec, pokud potřebujete služby podobného zařízení? Já podle nosu. Stačí vejít do dveří, nasát vzduch a mám jasno: Pokud mé čichové receptory zaznamenají odér vystydlého cigaretového kouře, nebo rovnou čerstvý dým, dělám čelem vzad. Popřípadě přidám i nějakou peprnou hlasitou poznámku o zápachu, puchu či smrádku. Nemám nejmenší důvod trávit čas a trávit sebe sama v zahuleném prostředí.

Naštěstí dnes existuje už dostatek stravovacích zařízení, jejichž provozovatelé dokáží svou ekonomiku udržet v černých číslech i bez kouřící části národa.

Nedávno vyšla do ztracena urputná sněmovní protikuřácká bitva. A já prohlédl, že zakazovat kouření v hospodách je vlastně nesmysl, který by výrazně poškodil domácí ekonomiku. No jen uvažte. Když přijdete domů ze zahulené hospody, váš vyuzený oděv musí okamžitě do koše se špinavým prádlem a vy sami pod sprchu. Čímž vlastně podporujete výrobce pracích prášků, šamponů na vlasy a sprchových gelů. Nehledě na to, že vaše pračka se častějším používáním dříve opotřebuje a budete muset koupit novou.

A jak známo, ekonomiku žene kupředu i chuť domácností utrácet. V kuřáckých hospodách se určitě vypije víc piva: řečeno se Švejkem, můžete pít jedno pivo za druhým, a ne běhat každou chvíli na cigaretu ven. A vykouří se tím pádem víc cigaret, takže stát získá víc na spotřební dani. Prostě samá plus.

A hlavně - kuřácké hospody výrazně podporují cestovní ruch: Na tabáku závislí turisté by se k nám měli hrnout o sto šest: co se kouření v hospodách týče, jsme pro většinu Západo- i Východoevropanů takovou zemí krále Miroslava…

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Hana Hosnedlová: Perpetuum mobile

Ačkoliv vědecké kapacity tvrdí, že perpetuum mobile zatím vynalezeno nebylo, já si dovolím tvrdit, že existuje. Takové docela malé, nenápadné perpetuum mobile!

A mohu to i doložit. To ovšem musím začít od Adama. Tedy od okamžiku, kdy mi můj známý vtiskl do ruky hranatou keramickou láhev s červenozlatou etiketou. Jako výraz díků za pomoc s korekturami. Láhev byla nejen zvláštní, ale evidentně to bylo i takzvané lepší pití. Bylo mi tedy líto ji vypít jen tak, a proto jsem ji uložila do barové skříňky s tím, že vyčkáme nějaké slavnostnější chvilky k její „dešpuntaci“. Ještě předtím, než našla místo mezi tuzemákem a bezinkovým likérem, stála chvíli bez dozoru na stole. A můj malý vnuk ozdobil jedno z písmen na nálepce sluníčkem – nesmyvatelným černým fixem!

Uběhla řada měsíců, slavnostní chvíle nepřicházela, zato se vynořila potřeba vyjádřit vděčnost neobyčejně laskavému a vstřícnému panu doktorovi. A tak přišla ke cti ona exotická láhev, která se tvářila stejně nově, jako když jsem ji dostala.

Přešly roky a na láhev se dávno zapomnělo, jako na spoustu jiných věcí, které sešrotoval stroj času. Změnilo se mnohé, ale systém vděčnostního všimného fungoval vesele dál. Autor fixového sluníčka na etiketě se stal studentem gymnázia a o víkendech doučoval spolužáka, kterému matematika zrovna k srdci nepřirostla. A pak jednoho dne přinesl vítězoslavně domů hranatou keramickou láhev. Za odměnu.

Její červenozlatá etiketa byla sice už kapku poškrábaná a v rozích lehce odchlípnutá, ale byla to ona! Zrádné fixové sluníčko nesmazal ani čas. Napadlo mě, kolika rukama asi tahle láhev prošla a kolika lidem posloužila jako vděčnostní platidlo.

Pravděpodobně by tohle kořalkové perpetuum mobile běhalo po světě dodnes a možná by se k nám vrátilo i potřetí, kdybychom se nerozhodli učinit jeho putování přítrž. A víte, že ten madlovo-fíkový likér nebyl zrovna nic moc?

Hanka Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.

Další sloupky najdete ZDE.