Glosy: Dobře utajené rádio, Volební kalkulačka a Proč mám někdy raději zvířata než lidi

Hana Hosnedlová: Dobře utajené rádio

Vykrádání chat a chalup patří u nás skoro už k místnímu folkloru. A úměrně k tomu majitelé zmíněných objektů vyvíjejí stále nové a nové metody na ochranu svého majetku.

Jako třeba moje známá, která má chalupu na okraji vesnice, zcela mimo dohled sousedů. Protože pobertové navštívili jejich víkendový domeček už několikrát, hledala účinný systém, jak cennější vybavení před zloději uchránit.

A našla! Nechala se totiž inspirovat jednou z klasických českých pohádek a uložila elektroniku a jiné cennosti do naprosto netypických úkrytů, kde by je nikdo rozhodně nehledal. Televizor se stěhoval do truhlice pod ošatky a košíky, starožitné hodiny našly místo v prádelníku v krabici vyřazených hadrů, špičkové rádio s přehrávačem strčila do sporákové trouby.

Vloudila se ale jedna malá chybička. Zapomněla totiž o těchto geniálních skrýších informovat svého manžela. A ten, jako příslušník cechu svobodných povolání, přijel jednoho deštivého dne na chalupu sám. Aby se trochu zahřál, zatopil ve sporáku. Voda na grog se ohřála za chvíli, ale pohodu začal rušit podivný zápach, který stále sílil.

Prohlédl tedy sporákové pláty, dvířka, zkontroloval truhlík se dřevem, ale do černého se trefil teprve tehdy, když se z trouby začala valit oblaka černého kouře. Otevřel tedy její dvířka a nevěřícně zíral na dobře upečené rádio, jehož kryt se mohl nabírat lžící. Ještě řadu týdnů pak měli s manželkou o zábavu postaráno, když po částech trpělivě odstraňovali z trouby dopady téhle katastrofy. A známá tvrdí, že příště by raději postavilo rádio zlodějům přímo na práh, než ještě jednou absolvovat takovou patálii.

Hanka Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.

Eliška Novotná: Volební kalkulačka

Když jsem konečně zaznamenala, že budou zanedlouho krajské volby a do tříděného odpadu odložila bez čtení první volební leták, sáhla jsem po volební kalkulačce. Schválně, jestli mi ta „moje“ strana vyjde.

Nad některými otázkami mám jasno: chci, aby děti měly dopravu do školy a obědy zdarma? Ne, nechci, chci, aby pro rodinu nebyl problém to zaplatit. Chci postavit další bloky jaderné elektrárny Temelín? Ani náhodou. Chci integrovaný dopravní systém v kraji a návaznost dotovaných spojů? No jistě, kdo by ho nechtěl! A také chci podporovat veřejnou hromadnou dopravu oproti automobilové!
Chci podporu nevládkám a všem službám pro seniory? Ovšem! Chci, aby kraj dával peníze na platy některých profesí? Copak jsem se zbláznila?

Nad jinými váhám: chci privatizaci krajských nemocnic? To tedy fakt nevím, těch argumentů pro i proti je příliš mnoho. A pak jsou tam ty otázky záludné: chci projekt rodinné pasy i v Jihočeském kraji? Kdo by na ně asi cestoval, neznám žádné adepty na takovou výhodu. Chci více peněz na opravy silnic? V zásadě ano, v praxi, když vidím, jak se dělají každý rok znova ve prospěch stavebních firem, ne.

A vida, vyšla mi „moje“ strana, ta, v jejíž program věřím a kterou tradičně volím. A na druhém místě strana, která též pro mne přichází v úvahu - především proto, že hlasy pro ni nepropadnou. Volební kalkulačka mě ušetřila čtení volebních programů, ale vlastně mi v rozhodování koho volit nepomohla… Já vím: hlavně jít volit a nesedět doma. Ach jo.

Eliška Novotná je socioložka, autorka několik odborných publikací. Vyučovala na Jihočeské univerzitě, nyní přednáší sociologii na Fakultě managementu VŠE v Jindřichově Hradci.

Jiří Klíma: První maraton

Už jsem tu jednou o běhání mluvil. Běh je fenomén doby, nutno dodat módní fenomén. Při běhání i při závodech potkávám mnoho různých běžců. I maratonců. Jsou stejní běžečtí nadšenci, ale přeci trochu jiní. Většinou toho tolik nenamluví, zato víc naběhají.

Jaké to je běžet maraton? Ptám se jednoho, druhého. Tajemně se usmívají a krčí rameny. Až třetí se dá do řeči. To nejde jen tak říct. To není desítka, půlmaraton ani pětadvacítka. Maraton musíš prožít. Na podzim se chystáme do Porta, přihlas se na webu a pojeď s námi. Ujednáno, uděláno. Otázka, jak s přípravou, to už je jiná. To radí každý. A každý jinak. Navíc stovky návodů na síti a tisíce zaručených dobrých rad.

Nakonec přijímám doporučení minimálních naběhaných kilometrů a taky asi nejcennější radu - první půlku maratonu nesmíš běžet jako idiot a druhou jako zbabělec. Kilometry jsou naběhány, poslední test Velešínský půlmaraton zvládnut, hurá do Porta. V čase před závodem spíš prohlížíme památky, řeku Douro, Atlantik a testujeme pravé portské.

A vlastní závod? Kdo nestál mezi čtrnácti tisíci běžci, nevnímal dusání tisíců párů nohou, nemůže pochopit. Tři minuty šoupám nohama, než projdu startovní bránou. Pak se masa běžců rychle rozptýlí a každý už běží. V davu, ale sám za sebe.

Prvních deset kilometrů to jde výborně. Půlmaraton ještě celkem dobře. Na pětadvacítce se ještě dokážu usmát. Mezi 28. a 30. kilometrem - tam začíná pro většinu běžců ten pravý maraton. Nikdo neví, proč je každý kilometr dvakrát delší než ten předchozí. Proč se krátí dech i krok. A nohy už nechtějí udělat ani jeden krůček navíc. A přece se přiblíží cílový koridor.

Ve špalíru nadšených diváků, z nichž vnímám jen hluk a barevné vlnící se okolí. Chce se mi brečet i smát, nemusím už udělat ani krok. Jaké to je běžet maraton? To nejde jen tak říct. To musíte prožít.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady – je to triatlonista. Žije ve Zlivi.

Pavel Kroneisl: Proč mám někdy raději zvířata než lidi

Traktorista našel na poli mrtvé novorozeně v igelitce. Bezdomovec objevil v kontejneru podchlazené mrně. Do babyboxu v městě XY bylo odloženo další dítě. To jsou zprávy z médií. Je naprosto jasné, že babyboxy jsou záslužná věc. Ale když o nich slyším, tak si vždycky vzpomenu na jeden z dokumentů, který jsem kdysi viděl v televizi.

Byl o smečce divokých psů dingo. Jsou to plachá a ostražitá zvířata. Jejich komunitu vždy hlídají dva psi, kteří varují před nebezpečím. V téhle smečce bylo jednou chromé štěně. Při vyhlášení poplachu vzal nejsilnější pes tohle mrně za kůži do tlamy a vyrazil. Za ním se seřadily feny s ostatními štěňaty a boky celé tlupy střežili opět psi. Další dva nejsilnější celý útvar uzavírali.

Prostě zvířata, konkrétně psi dingo, se dokázala postarat i o člena smečky, který byl neschopný samostatného života. Je to ukázka pudového soucitu a solidarity. Bohužel je to také příklad pro nás, pro lidi. Nevím, jak je možné, že my, kteří se považujeme za rozumově nejvyspělejší tvory na této planetě, se dokážeme zbavovat svých vlastních dětí. Je to špatně pochopitelné a hrozné.

Řekl bych, že to naši lidskost doslova vyvrací a to je hodně smutné. Nutí to rozhodně minimálně k zamyšlení. Omlouvám se za tato na ranní dobu poněkud neveselá slova, ale myslím si, že bychom si takovéto věci připomínat měli. A někdy bychom se možná měli chovat spíš jako zvířata. I přesto všechno přeji dobré jitro.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Petra Zimmelová: Příprava na zimu

I když letošní léto se protáhlo až do září, je jasné, že ani letos se chladnému podzimu a snad ani zimě nevyhneme. Prvním signálem jsou naši kosi na zahradě. Nevím, jak je to možné, ale jsou tihle zpěváčci docela krotcí, a proto je se zálibou občas pozoruju. Skáčou po trávníku a dolují z něj svoje pochoutky, takže s podzimem vypadá trávník trochu jako cedník. Uzounké hluboké dírky jsou památkou na kosí podzimní hody a pohled na tlusťoučké kosy a paní kosice je uklidňující.

Všechna zvířátka hledají před zimou potravu a zrovna tak i ježci. Nedávno jsem chodila kolem domu s baterkou v domnění, že tam brousí nějaký člověk. A ejhle, byl to pan ježek, dusal, funěl a hledal, kde by co zbaštil. Od dětství mám slabost pro vše živé, tak jsem mu došla pro masíčko, které dáváme našemu psovi, a pozorovala, jak se v koutě zahrady mlaskavě navečeřel. Pak zalezl pod dříví, kde se zřejmě chystá přečkat zimu.

A v tom je kámen úrazu - dřevem topíme a mám strach, že ho v zimě probudíme anebo mu prostě sebereme střechu nad hlavou. Musela jsem vymyslet, jak to udělat, aby z ježka nebyl v lednu bezdomovec. Opatrně jsme tedy dříví přeskládali a zachovali ježčí dům.

Ostatní zvířátka se musí nějak zaopatřit sama. Už bych asi u zbytku rodiny těžko našla pochopení pro budování příbytku myškám, žábám a další havěti. Ježka jsem si prosadila, ale tím to končí. Prý stačí, že kromě slepic krmíme ještě pěkné hejno vrabčáků, kteří bivakují v tújích blízko kurníku. Jakmile se slepičkám hodí zrní, zaznamenáváme frontální střemhlavý nálet vrabců, kteří se u slepic vykrmují na zimu.

Máme malou zahrádku, ale když se na ní sluní naše stará kočka a malý pes, zpod dříví mlaskne ježek a kos pořádá představení o dolování žížal, je to docela fajn podívaná, která za tu trochu pomoci s přípravou na zimu určitě stojí.

Petra Zimmelová je vysokoškolská pedagožka. Působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Celý svůj profesní život se věnuje problematice seniorů. Volný čas tráví nejraději se svým malým vnukem, ráda na kole i pěšky poznává Čechy. A taky miluje vše živé.

Čtěte také

Všechny Rozhlasové sloupky můžete poslouchat ZDE.