Fráňa Šrámek: Oklamal. Příběh o lásce, která nikdy nebyla, a také o maloměstské povrchnosti

„Lidé putovali ke Kamennému mostu, pod mostem byl led na několika místech prosekán, v jednom z těchto otvorů chtěl asi zmizeti nadporučík Bártl, zavíraje za sebou dveře nadvakrát, ale padl náhodou těsně vedle jednoho z nich a zůstal ležet na ledě. Zbyla tam veliká rezavá skvrna a lidé nahýbali se přes zábradlí, hledajíce ji očima. Pokyvovalo se hlavami, jeden druhému hleděl na ústa, čekala se nějaká milá slova.“

Typicky šrámkovským příběhem o lásce, která nikdy nebyla, ale mohla být, a také příběhem o maloměstské povrchnosti je povídka s názvem Oklamal. Vyšla v souboru Klavír a housle v roce 1920 u nakladatele Františka Borového.

V roce 1965 podle ní „Šrámkův dvorní režisér“ Václav Krška natočil televizní film s názvem Odcházeti s podzimem s Blankou Bohdanovou a Vítem Olmerem v hlavních rolích. Rozhlasové ztvárnění pochází z roku 2003, text čte Viktor Preiss.

Fráňa Šrámek a jihočeský Písek

Básník, prozaik a dramatik Fráňa Šrámek se narodil před 145 lety, 19. ledna 1877 ve východočeské Sobotce. Velmi blízko měl k jihočeskému Písku. Právě tam byl jeho otec, povoláním berní úředník, v roce 1885 přeložen.

Logo|foto:Český rozhlas

Osmiletý Fráňa tedy nastoupil do druhé třídy obecné školy na Malém, nyní Alšově náměstí. O tři roky později byl zapsán mezi žáky gymnázia v Komenského ulici. V Písku prožil Fráňa Šrámek celých deset let.

Po celou dobu bydlel ve starém domě „U Koulí“ mezi městskými hradbami vysoko nad řekou Otavou u Putimské brány. Nejprve s oběma rodiči, v roce 1890 byl ale jeho otec přeložen do Zbiroha, v Písku tak zůstala pouze matka s dětmi. Poslední dva roky coby dospívající gymnazista žil v Písku bez rodiny svěřený do péče manželky učitele Jana Svobody. V roce 1894 město, které ho tolik inspirovalo, opustil a gymnázium dostudoval v Roudnici nad Labem.

Celý svůj dospělý život prožil spisovatel v Praze, kde 1. července 1952 také zemřel. Pochován je v rodné Sobotce. Do Písku, ač pravidelně zván, se Fráňa Šrámek už nikdy nevrátil. Na pozvání odpovídal básněmi…

 „Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a létech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli….“

(úryvek z básně Písecká, kterou do Písku zaslal v roce 1928 k oslavám 150. výročí založení píseckého gymnázia, později vyšla ve sbírce Ještě zní)