Eva Kadlčáková: Zrání

Takovým a podobným způsobem se občas dějí přelomové okamžiky. Jistá rozhodnutí. Odchody i sblížení. Znáte to. V hlavě vám něco docvakne a to, co jste dosud jenom tušili, už víte...

Možná jste i vy někdy chodili kolem člověka, který se vám nelíbil. Byl vám dokonce protivný. Tak protivný, že jste na něj museli často myslet. Jednoho večera jste leželi nad rozevřenou knihou, čučeli už deset minut na stejné místo, myšlenky se vám honily jinými světy a náhle vám svitlo: vždyť to je přece On/Ona! A o pár měsíců později jste si toho svérázného chlápka/tu šílenou holku brali za muže/ženu.

Možná jste naopak dlouho žili s někým, u koho jste měli intenzivní pocit, že vás považuje za inventář. V lepším případě jste sloužili jako doplněk k večerní toaletě či ke golfové holi. V horším jako varná konvice nebo němý sluha. Ve skutečnosti vás nepotřeboval. Jel si po svý ose. Nezajímali ho vaši přátelé a nepředstavoval vás svým. Dával vám najevo, že jste tu zbyteční... Anebo je to právě a jenom takový váš pocit?

A pak přišel známý a řekl: strávil jsem tuhle pár hodin s tvojí drahou polovičkou. Nikdy jsem si nepřipadal víc sám...

Už bylo jedno, co spolu ti dva oněch několik hodin dělali. Vy jste věděli, že přišel čas odejít.

Anebo jinak: Možná jste jako moje kamarádka Natálie. Natálie, když si dá čouda, začne chápat principy věcí. „Já jsem ti, Evo, najednou naprosto porozuměla budíku!“ vypráví mi celá u vytržení, „Přesně jsem věděla, kde a jak a proč má který to kolečko bejt a co má dělat! A ráno – ráno nic. Zas ta stará, houpá Natálie.“ Natálie, kdyby byla setrvala v rauši, možná by vymyslela perpetuum mobile.

Vaše matka s oblibou vyprávěla tuto historku: když vás nosila pod srdcem, probudila se jednou uprostřed noci a byla si jistá: dneska se to stane. A tak zalomcovala otcem, který chvíli plašil, až si všimnul, že vaší matce vůbec nic není a že si to celé vybájila. Vždyť taky: termín je ještě daleko. Když se znovu probudil, řinčel vedle něho telefon. To mu z porodnice oznamovali, že už jste na světě. Matka se ve svém vhledu přemístila sama.

Z toho plyne poučení: Máme-li vhled, že nastal čas, nebraňme se změně. Změna je život. Sami jsme toho přece neklamným důkazem…