Eva Kadlčáková: Zlatá devadesátá

Moje revoluční generace - a teď budu chvíli mluvit v sebeironických frázích - přeťala okovy, rozstříhala ploty, zbořila mýty. Utrhla se ze řetězu a rozlétla se! Mnohdy se z cest za poznáním - a angličtinou - už nevrátila.

Ale pokud ano, měla všude dveře dokořán. Pustila se do vlastních projektů. Zadlužila se. A pokud nezbohatla „zázrakama“, jak o efektivním získávání peněz píše ve svém rovněž generačním a devadesátkovém a úžasném románu Sestra Jáchym Topol, probrala se ze sna na konci první dekády nového milénia, a to pádem na držku, když už to mám nějak trefně nazvat.

S polámanými křídly - promiňte mi to další klišé - s odřeninami na těle, na duši i na kontě zkouší se moje generace zvedat z prachu, oklepávat se a lízat si rány. A znovu vstávat a aspoň tu po tý zemi kulhat, když už ne lítat. Avšak: něco se změnilo. Nejen doba je jiná a způsoby jiné a lidé jiní. Také svoboda je jiná a možnosti jsou jiné.

Takže, přešaltujeme od idealismu k materialismu: na počátku devadesátých let jsme se já a kamarádi vraceli nad ránem z mladického tahu. Načež jsme ve vratech do malé pekárny potkali pána, co akorát nakládal čerstvé housky do dodávky, a on nám jen tak z ruky prodal malej vzorek - a byla to bašta a radost a cesta z kocoviny a… to by se nám dnes, v časech EET, prostě už nestalo. Tak jako se to nedělo za totáče. Není to zvláštní?

Na tuto historku si často vzpomenu. I v souvislosti s nespočtem druhů pečiva, které jsme po revoluci objevili. Ne jeden až dva typy rohlíků a jeden až dva typy chleba, jak jsme byli zvyklí. Ale prostě mraky housek na krámě. Ve spoustě malých soukromých krámků. Teď, 28 let po revoluci, stojím s ostatními zákazníky v pět odpoledne nad naprosto vybílenými regály supermarketu, kde nemají ani jediný KUS rohlíku a ani jediný KUS chleba. A nevycházím z údivu.

Zrovna tak, jako když v celém obchodě není ani jedno máslo, jediné balení moučkového cukru anebo jakýkoli tvaroh. „Prosím vás, kde máte tvaroh?“ ptám se prodavačky. „Tvaroh není,“ ona na to. „Počkejte, vy nemáte vůbec žádnej tvaroh? Jako vůbec žádnej? V týhletý prodejně o pěti stech metrech čtverečních?“ „Ne,“ odtuší a dá mi najevo, že to není její věc. „Tak to bude věc nějakýho šéfa, ne?“ „Pan vedoucí má jednání.“ „A knihu stížností máte?“ „Na webu.“

„Zlatý devadesátky!“ drtím mezi zuby. A zlobím se: já to takhle nechci. Vy snad ano? Co s tím budeme dělat???!!!