Eva Kadlčáková: Věci

Dnes se u nás zastavili dva chlapíci a jali se měnit měřiče na vodu. Ptám se: „A to jsou ty měřiče nefunkční?“ „Ne,“ odpovídají, „ale mají určitou životnost, tak je měníme, než se rozbijí.“ „Ale vždyť jsou ty měřiče jako nové!“ namítám. „No, ony vypadají nově, ale jsou vlastně už staré,“ oni na to. „Zdá se ti to normální?“ ptám se o pár minut později svého muže. „Zdá,“ říká on, „takhle to teď chodí. Někdo si potřebuje vydělat.“

Ano, prevence smrti spotřebiče a výměna nové věci za ještě novější je podivná, ba přímo podezřelá, ale stále ještě zdůvodnitelná záležitost. Daleko nebezpečnější je další jev, na který si odmítám zvyknout, a to, že věci se vyrábějí tak, aby přežily záruční dobu a potom se pokud možno okamžitě rozpadly. Čili abychom byli nuceni koupit si je znovu. A znovu a zase a furt dokola.

„Na tom stojí ekonomickej růst, miláčku,“ vysvětluje mi partner. „Ale co je mi, sakra, do toho? Nechci si kupovat kartáček na zuby každý tři měsíce. Nechci si kupovat fén co dva roky. Proč se nám loni porouchal lux, ačkoli jsme ho měli jen pět let, zatímco moje babička vysávala stejnou značkou (proto jsem ji koupila!) od roku 1933 až do přelomu tisíciletí, kdy umřela? Proč nám odešla hifi věž, lednička, varná konvice, proč pořád hrozíš, že mi jednoho blízkého dne chcípne pod rukama počítač? Všechny ty VĚCI máme teprve chvíli!“ „Protože jsou to právě a jenom věci a jak říkali ti chlápci, mají určitou životnost.“ No jasně. Plánovitě zkrácenou.

Bytostně nesouhlasím. Ale to je asi tak vše, co s tím můžu dělat. Snažím se proto z věcí vymáčknout maximum aspoň v době, kdy laskavě drží pohromadě. Buším do počítače a otvírám stovky souborů, s nimiž průběžně pracuji. Zatímco zvuk se ukládá, já vpisuji věty do texťáku. Zároveň používám internet a přitom tisknu fotky z výletu. „Dámo, vy jste pro počítač nebezpečná,“ říkával mi ajťák u nás v rozhlase. „Jak to? Když já můžu dělat spoustu věcí najednou, tak proč ne ta mašina?! Stála takový prachy!“

Podobně přistupuju k naší myčce. „To tam nemůžeš dávat! Takhle špinavej kastrol!“ lamentuje můj muž, když čistí výpusť spotřebiče. „A proč ne, je to přece MYČKA! Tak ať meje! Od toho jsme si ji koupili.“

„Že jsi zase nacpala do drtičky okurku!“ rozčiluje se jindy, „víš, že ji musíš nejdřív rozkrájet na kousky.“ „Co bych ji krájela? Není snad drtička od slova DRTIT? Co já jí mam co předkousávat stravu! To je její práce. Ona mi taky nenapovídá, když píšu článek!“ „Ach jo,“ uzavírá rezignovaně partner a uvolňuje víčko od sifonu...

...A tak je to u nás pořád. Uplatňuji na předměty stejné nároky jako na sebe. Asi se to nemá. Asi je normální nechat se pohltit potřebami věcí a plnit jejich draze zaplacená přání. Asi by bylo dobré začít podporovat tu šroubovici krátkodobě efektivní ekonomiky. Ale mně to nejde. Naopak, začínám rozumět tatínkovi, který naši překrásnou zahradu zamořuje haldami nepotřebných VĚCÍ, které jsou ovšem vyrobeny s fortelem, stále fungují a „můžou se jednou hodit“.

Až ze mě bude babka, budu sedět uprostřed takové sbírky a budu si pochvalovat: „To jsem hospodárná. Nic nevyhodím. Uznávám starou dobrou kvalitu. A vůbec tady nežiju v zajetí věcí...!“