Eva Kadlčáková: Tak tedy vesmír…

Nekonečný prostor je totiž nepředstavitelná věc. Nevěřím, že si ji dovedou představit i sami astrofyzikové. Však také konec vesmíru popsali. Jako černou díru, která do sebe vcucává planety, hvězdy, celé galaxie. Já si ji představuji jako vodní vír. Měli jsme takový u nás na řece. Před hrází vcucával všechno, co jsme mu jako děti podstrčily: trávu, dřívka, plovací kačenku. A za hrází je zase vyvrhoval ven. Takže: co, kde a v jakém stavu vyvrhuje černá díra? Co je za oponou?

Kytky! Moje další, pravda trochu zvláštní a těžko vysvětlitelná představa mi nabízí nekonečno číslo dvě: plné roztodivných psychedelických květin. Takových, jaké vidíte za víčky, když je silně stisknete, jaké se zjevují narkomanům a balamutí mě, když mi dají narkózu, a jaké mne obklopují, když se miluju s někým, koho opravdu miluju. Mám představu, že černá díra funguje jako šroubovice zrození, točí se ve spirálách jako na světě všechno, pohlcuje, co se k ní přiblíží, a ze zániku jednoho tvoří nový čas a nový prostor. Jiný, barevný, absurdní. Proč ne.

Anebo je černá díra obrovský magnetický pól, který k sobě dříve nebo později přitáhne vše, co vesmírem putuje, přetaví to v mrňavou kuličku a přepraví do jiné dimenze. Tam se kulička rozvine, jako když rozložíte cestovní fén. A dostává novou šanci. Všichni se tam jednou potkáme…

Anebo je vesmír zábavný jako ve Stopařově průvodci po galaxii. Což by znamenalo, že nás jeho civilizace prostupují a manipulují námi daleko víc, než jsme ochotni připustit. Že život má mnoho kouzelných forem a trvá nekonečně dlouho, záleží jen na tom, jakou vesmírnou loď a o jaké vyvíjené rychlosti si stopneme. A také to znamená, že na konci je happyend!

Dost možná, že je ale na konci tunel. Vede neznámo kam, možná do ráje, možná do pekla, nejpravděpodobněji však do bezčasí, kde už žádná gravitace není a kde nic nedává smysl. Vesmírná tělesa tunelem projíždějí jako vlaky do Osvětína a mrtvá a prázdná se pak pohupují v nicotě jako bójky na řece zapomnění. Možná, že jednou je někdo vysvobodí. Vytáhne je jako staré hračky z půdy a recykluje na použitelný materiál. Vymodeluje nové kuličky a hodí je někam, kde to žije…

Takovou teorii ovšem vědci popírají. Tvrdí, že černá díra drtí existenci ve zhola nic. Že se vesmír propadá sám do sebe. Že POTOM nic není. To je ale blbost, že jo? Tomu ani my ateisté nemůžeme věřit…

Proto se od NIKAM nevedoucích (byť tolik vábivých) úvah o vesmíru vždycky honem vracíme zpátky na Zemi, na zem. Tady jsme doma, tady to známe, tady nejsou neprobádaná místa. Kromě těch temných, nepoznaných a nekonečných zákoutí… naší duše.