Eva Kadlčáková: Snížená schopnost soustředění

Známe je všichni. Ty stavy snížené schopnosti soustředění. A nemusíme mít papíry na hlavu. Stačí trocha přetížení a už se přestáváme kontrolovat. Zatímco já a moje děti se hnípeme v hlavě, jiný si vymačkává uhry, okusuje si nehty nebo se rýpe v nose. V čase sníženého soustředění zkrátka dáváme nevědomky průchod svým zlozvykům.

Je-li přetížení extrémní, přestaneme být schopni i jich. Někdo čučí do prázdna, jiný se kolíbá sem a tam jako autista, jako „otec, co byl toho večera podivně neklidný“. Někdo se roztřese v náhlé zimnici, jiný se neovladatelně chechtá. Já usínám. Víčka mi padají v tu nejnevhodnější chvíli. Uprostřed přímého přenosu, soudního přelíčení, uprostřed milostného rozhovoru, který... znamená konec lásky. Takový drámo a já: začnu nezadržitelně zívat, moje schránka se uklízí, mozek zavírá krám. Paradox. Zatímco okolí si myslí, že „ta závažná situace je pro tu Kadlčákovou snad zívačka nebo co?!“, já projevuji jednu z vyšších forem stresu. Pak už následují jen hysterické reakce: jekot, bezvědomí, ochrnutí a podobně. No brrrr…

Říkám si, máme-li takové a podobné ztráty soustředění zapotřebí. Jestli se musíme tak honit, tak nervovat, tak přepínat. Jestli se ten současný svět nesnažíme točit moc rychle… Ale pak si vzpomenu na hrdinky od Stendhala. Žily o dvě století dřív, neměly na práci nic než vlastní frizúru a přesto omdlévaly tváří v tvář svým tajným milencům. Na naši Hanku, jak utekla zvracet, když se dozvěděla, že její ženich měl cestou pro svatební kytici bouračku. A koneckonců i na sebe, jak mám průjem před každým veřejným vystoupením…

Je přirozené, že vypouštíme některé své funkce, jestliže je toho na nás v danou chvíli moc. A je nám lidem vlastní, že máme potřebu povolovat si ventil sami: něco si vezmeme, víc toho vypijeme, někam se zašijeme. Ať už se ale poddáváme svým neřestem z jakýchkoli pohnutek, vždycky bychom měli mít na paměti, že ten ventil je jen přetlakový, že vylitou palicí se nic nevyřeší a že rozdrásaná kůže za nás fejeton nenapíše…