Eva Kadlčáková: Pyrrhovo vítězství

Že byly zárodkem zkázy, jakou zažil Pyrrhos. Antický hrdina, proslulý válečník. Celé národy si ho najímaly, aby pro ně vybojoval jejich bitvy. A on to prakticky pokaždé dokázal. Asi byl dobrý stratég a zejména uměl zvednout vojska k boji. Jenže. Když porazil Římany a oni se rozutekli, sám ve svých řadách napočítal takové ztráty, že když mu poté soudruzi blahopřáli k úspěchu, pravil: „Ještě jedno takové vítězství, a jsme zničeni.“ Zemřel jako chudý muž, udolán vyhranými bitvami a zavržen těmi, kterým svá ošidná vítězství vydobyl.

Taky jsem před časem vybojovala jakousi soukromou bitvu. Po několika měsících obezřetných tahů, ústupů, kliček a výpadů, dosáhla jsem konečně vytouženého „Mám tě rád“. Pravda, bylo to sice trochu vynucené vyznání, ale co: i husitské ženy nalákaly těžkooděné pány do pasti na běloskvoucí prádlo, tak co ne já.

Radovala jsem se velice. Každá by se radovala, jestliže na ta slova čekala. Nicméně radovala jsem se tiše, poučeně, protože potud už moje zkušenost sahala. Vyčkej, promlouvala ke mně z rejstříku s nápisem „Vyplašení ženiši“, netlač na pilu, je to teprve začátek a všechno chce svůj čas. A muž potřebuje prostor.

Načež muž využil poskytnutého prostoru k úniku. Stáhl se na základnu, bez časové tísně doplnil síly a nejspíš už se připravil někde jinde na nějakou jinou zteč, Sparťan.

Trvalo mi poměrně dlouho, než mě to trklo. Trvalo mi o dost dýl, než jsem si to připustila. Bude mi trvat ještě dlouho, než se smířím s tím, že vybojované vítězství nebylo začátkem, ale koncem. A že:

„Člověk někdy pozdě pochopí, že to, co považoval za vítězství, byla vlastně prohra,“ jak mi řekl jiný muž, který v mezidobí přišel na to samé. Přitiskl svoje rty k mým a neodtrhl. Držel mě pevně v objetí a nepouštěl. Díval se na mě očima planoucíma a nemohl se vynadívat...

V tomto případě nebylo potřeba vyslovovat nic. Bylo jasné, že bitva na mé straně byla vybojována bez boje, že jedinou ztrátou bude armáda nepřítele, která se teď otočí, vrátí se domů a nepřestane litovat toho, že tehdy nevlítla do těch bělostných plen na vypuštěném rybníce, když na ni bylo políčeno.

Ano. Ne všechna vítězství jsou výhrami, ne všechny porážky prohrami. A nemusí vždycky platit, že ten, kdo uteče, vyhraje…