Eva Kadlčáková: Puzení ke svobodě
O svobodě (pohybu, názoru, vztahu) už jsem napsala fejetonů fůru. Tentokrát poprvé napíšu o tom, jak je důležité míti ke svobodě puzení.
Je totiž rozdíl mezi tím, jestli svobodu „tak nějak“, „jen“ a „jakoby“ máme, a tím, jestli jí rozumíme, jestli jsme pro ni schopni něco udělat, jestli ji vůbec chceme. A já kolem sebe dnes, čtyřiadvacet let od chvíle, kdy jsme si s ulehčením vydechli a nabrali do plic první pořádnou dávku čistého vzduchu, já od doby, kdy jsme popatřili, co to ta svoboda doopravdy znamená, kdy jsme odhodili nesmyslnou frázi o poznané nutnosti, kdy jsme se usmívali jeden na druhého a bláhově si mysleli, že takhle to teď bude pořád, tak já teď tedy okolo sebe vnímám tak málo lidského puzení ke svobodě, až z toho jde strach.
Moci ve státě se chápou aparátčíci, a nám to nevadí. Žvaní velkohubé a bezobsažné nic a my se nad tím nepozastavujeme. Z pusy jim jak červi lezou povědomá slova. A my se ani nenamáháme si vzpomenout, kde a kdy jsme je už slyšeli. Obklopují se intrikáři, zloději a udavači, a nám je to málo. Pracoviště obsazují novodobí milicionáři s pověřením bránit zájmy své třídy se zbraní manipulace v ruce. A my před nimi kapitulujeme. Snaživí svazáci v modrých košilích, s kravatami utaženými kolem krku tak pevně, že jim snad ani nepouštějí do mozku krev, otravují ostatním život vymýšlením vymyšleného, a nikdo z nás je nezastaví. Balí nabubřelou blbost do účelových projektů, převazují ji mašličkami umělé řeči, a nám to nepřipadá divné. Snadno dosažitelnými cíli monitorovacích ukazatelů dokazují, že princip pětiletek nás neopustil. Že lidská nátura se pod ideologické velení přirozeně vrací. A nás to netrápí. Protože je pohodlné se podřídit. Protože stádo vždycky tíhne k rezignaci. Protože puzení ke svobodě je výsadou jedinců, kterých je, jak se zdá, zoufale málo...
Cožpak nikdo nevidí, jak ve skutečnosti ztrácíme svobodu s každým ano, které drobným hovadinám i velkým sviňárnám dáme? Že ji ztrácíme i jen s každým mlčením, kterým jsme je přešli? S každým mávnutím rukou? S každým novým odjezdem na chaty a chalupy, kam se v novodobé společenské totalitě začínáme znovu uchylovat?
Vždyť nás už ani nezaráží, když za námi druzí slídí. Když sledují náš pohyb pomocí mobilů, GPSek a kamer. Pokud mapují sítě našich osobních vazeb, nahlížejí do našich zdí a schránek a osobují si právo kontroly nad naší korespondencí. My se nepozastavíme nad tím, jestliže nám zaměstnavatel zakáže projevovat své názory i mimo pracoviště. My to falešně zaměňujeme za loajalitu k podniku. Omyl. Je to omezení - a hrubé, nepřijatelné! - našich základních svobod. Znovu se ptám: cožpak to nikdo jiný nevidí??? Cožpak nikdo další nevnímá, že je tady něco hodně podstatného hodně blbě? Cožpak ostatní nemají puzení ke svobodě? Anebo jsem divná já?...
Ale pak se podívám na facebook mezi své přátele z roku 1989 a čtu tam: „nomenklatura – co je to proboha za slovník?“; „co dělal tenhle člověk před Listopadem?“; „kde to ... žijem?“ a „tohle si prostě nemůžeme nechat líbit, budeme se do toho muset vložit!“ Čtu jejich komentáře připojované navzdory všem konvencím, nařízením zaměstnavatelů a stádnosti a jsem šťastná, že je mám. Tyhle své přátele, ty čtyřicátníky, ty kdysi stávkující studentky, z nichž duch svobody, individuality a osobní odvahy dosud nevyprchal. A říkám si: nejsem divná. Nejsem sama. Ale bude to stačit, myslíš?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.