Eva Kadlčáková: Příspěvek ke dni mateřského jazyka

Říkala v televizi Valerie Zawadská, že nejlepší češtinu mají rodilí Moraváci. Že ona taky kdysi mluvila čistou, čisťoučkou češtinou, když přišla ze svého rodiště do Prahy, ale tam že se potom zkazila. Nezdá se vám to divné? Cítíte ten protimluv? Cožpak Moravák může mluvit čisťounkou češtinou? Čistější, češtinovatější češtinou nežli jakou mluví nepočeštělý Čech? Jestli ano, proč se vůbec češtině říká čeština a ne moravština? A proč přistěhovalého Moravana mezi Čechy poznáme na první poslech, i když se už desítky let snaží splynout s davem? Jak se to se spisovnou češtinou doopravdy má?

Dovolte, abych vám to vysvětlila. Mateřskému jazyku se říká mateřský, jelikož jím učí maminky mluvit děti už od kolébky (nebo spíše od postýlky). Nikoliv ovšem v případě češtiny!!! Té se v postýlce učí Moraváci! Zatímco české děti se spisovnou češtinu pracně doučují ve škole. Nezdá se vám to až nespravedlivé?!

Vezmete-li do ruky první vydání Němcové Babičky anebo Máchova Máje, s překvapením zjistíte, že se to v nich jenom hemží nespisovnými výrazy. Typicky české tvrdé koncovky jako mladej a mladýmu, které tady a teď můj textový editor pilně podtrhává, nechávali tehdy korektoři bez povšimnutí. Co to znamená? Že snad nebyli tak pozorní jako počítač? Nebo že naši literární velikáni neuměli česky? Či snad byla čeština devatenáctého století v něčem současnější než ta dnešní? Cé je správně. Náš spisovný jazyk dvě století zpátky odpovídal jazyku mateřskému mnohdy více, než je tomu dnes. Jak se to mohlo stát?

Nebudete mi věřit, anebo právě naopak budete, prý je za tím možná politické rozhodnutí! Když se před rokem 1918 vedla jednání o vzniku státu, o jeho hranicích, jeho hymně, vlajce či názvu, přišla řeč i na spisovný jazyk. A protože v názvu republiky Československé nezbylo místo pro Moravu, nabídly jí politické špičky cenu útěchy: spisovná čeština se stanoví ze základu mluvy používané na Moravě. To je jeden výklad. A druhý: tatíček Masaryk a zásadní kodifikátoři moderní češtiny pocházeli z Moravy. Ať už je to tak či onak, jisté je, že od té doby je skutečná čeština jaksi v ilegalitě. Muj milej je mi milej jenom doma; domu voláme děti taky jenom mimo zákon a neřiká se taky ale také. Také takové hezké hanácké nářečé…

Doufám, že se teď Moraváci na mě nezlobí. Já proti jejich jazyku nic nemám. Já mám prostě jenom strašně ráda vopravdickou češtinu. A ráda bych říkala VOPRAVDICKOU a nemusela se za to stydět. Mám češtinu ráda i se všemi jejími jadrnými výrazy. Vždyť jsou tak libozvučný! Dyť je to takovej zpěvnej jazyk! Dyť mě ho učila máma!