Eva Kadlčáková: O závislosti na nezávislosti

21. červenec 2013

Touha po svobodě, po nezávislosti je odvěká. Máme ji v sobě všichni. Jednotlivci, kmeny i národy. Mají ji účetní jednotky, média, dokonce i politické strany. Rozdíl je v tom, jakou měrou ji k životu potřebujeme a co si pod ní vlastně představujeme.

Třeba politická uskupení by jistě byla nejradši, kdyby nemusela sestavovat náročné koalice a vládnout zcela nezávisle na hlasování ostatních. Podstata stran je ale zgruntu závislácká. Podobně pokrytecky se to má s médii. Honosí se charakteristikou nezávislá, veřejnoprávní apod., a ve skutečnosti jsou závislá na chlebodárci. A tím může být zadavatel reklamy, majitel vydavatelství, ale i poslanecká sněmovna. A to nemluvím o poplatnosti obecnému vkusu.

Také nezávislost národů je obvykle vykoupena utrpením jednotlivců v občanských a jiných válkách. Pro svobodu víry se zabíjelo, zabíjí a zabíjet bude. A za svobodu projevu se bojuje. Svoboda shromažďování je zase podmíněna úředním souhlasem. Cítíte ty protimluvy?

„Vy byste si představovali svobodu jako absolutní volnost!“ hřímala na nás kdysi učitelka MDH (pozor, to není MHD, ale mezinárodní dělnické hnutí), „ale ona je to POZNANÁ NUTNOST!!!“ Na to si často a s úsměvem vzpomínám. I po porevolučním vystřízlivění pro mě zůstává svoboda čistou svobodou a nezávislost by měla sama sebe opravdu znamenat.

Ano, jistě, jsme závislí na mnoha věcech, včetně těch spotřebních. Dvě redaktorky Mladé fronty prý zkusily žít týden bez čínských výrobků a - nešlo to. Naše ekonomika je na přísunu levného zboží z Číny naprosto závislá. I nejběžnější věci už jsme si přestali vyrábět sami. Co se namáhat, když levná pracovní síla, nekvalita i cesta přes půl zeměkoule pořád vyjdou výhodněji...

Ale zpátky k nezávislosti osobní. Je to krásná a ušlechtilá věc. Nezávislý člověk je samostatný, má své vlastní názory a nechybí mu odvaha. Problém je, že k tomu, aby mohl žít nezávisle, potřebuje velký prostor. A ten se neslučuje s uzavřeným kruhem rodiny, se zaměstnaneckým poměrem a jeho pravidly, a často dokonce ani s přátelstvím, laskavostí a samotnou láskou. Protože ony znamenají vazby. A vazby, to jsou omezení. Jsme zodpovědní za ty, které jsme si k sobě připoutali. Bytostně nezávislý člověk tohle pouto – jež je z nejsilnějších – nezvládá...

Proto je tak těžké žít s umělci, s těmi rozervanými, svobodomyslnými dušemi. Jsou nádherné, jejich láska je vášnivá i vynalézavá. Ale jakmile začne znamenat závazek, v oboustranné bolesti odcházejí. Říkám v oboustranné. Není to totiž tak, že ten, kdo se uvolní z pout vztahu, netrpí. Naopak. Nás to bolí chvíli, pár měsíců, maximálně let. Jeho rozbořené stavby provázejí celý život. Nikdy nepostaví nic, co by pro něj mohlo znamenat jistotu a zázemí. Je sám. A svojí nezávislostí se týrá. Nakonec z toho jiskřivého člověka může být zapšklý a nerudný starý morous...

Neprovádějme proto takové životní pokusy na sobě. Dejme si pusu, položme někomu blízkému hlavu do klína a buďme na sobě aspoň chvíli závislí... Hezkou neděli!

Spustit audio