Eva Kadlčáková: O závislostech – Kouření

Já jsem například kuřákem v pravém slova smyslu nikdy nebyla. Moji rodiče si dokonce dodnes myslí, že jsem ještě nedržela cigaretu v ruce, bývala jsem totiž jako dítě velkým kritikem tatínkova kouření a neměla jsem slitování ani s mámou, která si jako příležitostný kuřák zapálila s někým v práci, udělalo se jí šoufl, v umývárně sebou praštila o dlaždičky a vyrazila si oba své krásné přední zuby!

Stalo se ale, že jsem se i já kouřit přece jen naučila. To když jsem se začala prodražovat kamarádkám z gymplu, s nimiž jsem chodila na čoudovou za blízkou prodejnu jen pod tou podmínkou, že mi koupěj nanuka. Podstoupit jsem pročež musela výuku tuto: „Uchopíš čmudku, vložíš do úst, potáhneš...“ Zprvu se to pochopitelně neobešlo bez kašle, časem mi ale začala cigareta, kterou jsem vždycky držela mezi prostředníčkem a prsteníčkem, čili „jako prase kost“ případně „jako prase cvičku“, jak moji milí přátelé říkávali, časem mi začala chutnat. Zvlášť, když se k ní i něco popilo a dobře se přitom pomělo. Brzy se dostavil Pavlovův reflex: sklenička-cigareta. Za večer jsem pak dokázala s požitkem vytáhnout i půl krabičky, vždycky cizí. Což mělo za následek snížnou ochotu parťáků se mnou kalit a u mě druhý den otok hlasivek. Špatně mi ale nikdy nebylo. Až jednou...

...To když si můj muž zapálil v autě. „Dáš mi?“ zněla moje otázka. Podíval se na mě významně: „Dam...“ No ale stejně jako máte po sexu chuť na další číslo, stejně jako byste si po kafi nejradši prolili hrdlem hned druhý šálek (a třásli se pak přebytkem kofeinu ještě hodinu jako neurotici), stejně tak já jsem si vzápětí řekla o druhou cigaretu. „Seš si jistá?“ podivil se on. „Jasně.“ „Á, hrdinka...“ A za chvíli jsme už stavěli na benzínce a já tam seděla na bobku ve sněhu a plácala si ho na obličej a vycucávala z něj vodu... a přemýšlela, jestli umřu teď anebo potom... A pánbů mě ráčil zachovat a už jsem si víckrát žádnou čmudku nedala.

Letos je tomu právě deset let, co přestal kouřit i můj muž. Ani jeho k tomu nevedlo přesvědčení a odhodlání, nýbrž nouze. Přijel v pátek z práce a povídá: „Půjč mi něco, nemám prachy a celej den jsem nekouřil.“ „To máš smůlu,“ povídám, „taky nic nemam.“ Nezbývalo mu, než se postit do druhého dne. To byla ovšem sobota a o sobotách se peníze na účtu většinou nelíhnou. Jeli jsme za synem na tábor. Byla to humorná cesta. Můj partner nadával, co jen mu huba stačila, na žádném řidiči nenechal nit suchou. „Tumáš bonbon,“ zásobovala jsem ho v okamžicích krize ze sedadla spolujezdce. Lačně po nich lapal, cumlaje je s vervou jako hladové nemluvně dudlík. Ve kterém ovšem žádné mléko není...

Přežili jsme sobotu. V neděli po obědě dospěl Tomáš k rozhodnutí: „Jedu za dědou! Ten kouří, ten bude něco mít.“ Sotva se vydal na cestu, zazvonil telefon. Taťka: „Ty, Eví, ten Tomáš už vodjel? Já myslel, jestli by se nezastavil v krámu, došly mi cigára!“ Tak se tedy, donucen okolnostmi, odnaučil kouřit můj muž. A jaká je vaše historka?