Eva Kadlčáková: O závislostech - Gamblerství

O gamblingu se říká, že je to úplně nablblá závslost. To asi je, protože být závislý na neživé bedně, která bliká, je hodně hloupé. Neznamená to ale, že by se taková závislost vyhýbala inteligentním lidem a že by sama o sobě nebyla nebezpečná.

Znám muže, který kvůli ní přišel o lukrativní místo v bance. Znám jiného, který utratil rodinné jmění. Znám dalšího, který zadlužil manželku, děti i staré rodiče. A známy jsou ještě daleko horší případy. Gamblerství je neštěstí. A funguje úplně stejně jako každá jiná závislost...

Především ve chvíli, kdy člověk bednám, stolům, virtuálním kartám nebo čemukoliv podobnému propadne, ochuraví. Jíst mu nechutná, spát mu nechutná, pracovat ani milovat mu to nedovolí. Přenos hormonu štěstí se v hlavě zastaví a nastartovat ho může zase jen bliknutí, cinknutí, kliknutí... jakýkoli vjem s hazardní hrou spojený. Jakmile něco z toho uvidí, uslyší či ucítí, pustí se za objektem své touhy jako primitivní bytost, nedisponující téměř žádnou osobní vůlí, řízená první signální soustavou. A co ví, také těmi, kteří tomu tak chtěli. Je totiž třeba říct, že na počátku všeho stojí promyšlený kalkul lidí, kteří jako jediní na hazardu skutečně vydělávají. Lidí, kteří mu umožnili.

Všimněte si, že snad každý nováček u automatu inkasuje. Stejně tak, jako jste jistě i vy při své první návštěvě kasína něco menšího či většího vyhráli. Krupiéři dobře vědí, jak roztočit ruletu, aby vydala kýžené kombinace. A výherní terminály jsou zase pečlivě naprogramovány na to, aby poznaly herní styl začátečníka. Dají mu pocítit radost z neočekávaného zisku. Nádhera! Jak jinak a lépe motivovat k další hře. A v té to zase vyjde! Sice už ne tolik, ale přesto. Jak jednoduše se dá přijít k penězům, raduje se oběť. Jak lehce se dá o peníze přijít, vědí manipulátoři. Až to pozná i on, bude pozdě. Mince už se sypat nebudou, ale on neodejde: musí svou investici přece vyhrát zpátky! Už ho mají...

„Odveďte si toho tatínka,“ řekl mi onehdá barman, když jsem u něj připravovala natáčení a taťka mi dělal doprovod, „váš otec je typický příklad člověka, který by sám včas neodešel.“ Byla jsem tomu, kdo má ty horší konce dennodenně na očích, za poctivou radu vděčná. Vypadli jsme a tím to pro nás skončilo. Totiž jen pro taťku, jak se později mělo ukázat...

...Za pár let jsem si nabrnkla chlápka. Byl milý, vtipný a okouzlující, ale taky bohémský a slující pověstí, že své noci netrávívá doma. Jeho absence obestíral odér alkoholu a tajemství. Odhalil ho přede mnou až po letech. Vzal mě s sebou...
V kasině na náměstí vytahoval z kapsy – jako kouzelník – jednu pětitisícovku za druhou. A nechával je doslova a do písmene mizet v hracím stole. To už žádné kouzlo nemělo. To byla realita. Před očima se mi proměnil v cizího člověka, který se dívá nepřítomným pohledem a koná nekontrolovaným způsobem. Podařilo se mi s ním navázat spojení asi po hodině času. To prohrál šedesát tisíc.

Vytáhla jsem ho ven. Zhroutil se na mokrou dlažbu a v tichu, tmě a dešti tam plakal. Té smutné noci se začal psát konec našeho příběhu. A nebyl to happyend. I když jsem při sobě ještě chvíli drželi jako dvě zraněná zvířata, dokázala jsem odejít. On ne. Ten báječný, ten laskavý... ten ztracený člověk.

Spustit audio