Eva Kadlčáková: O trapnosti

„Cítila jsem, že začínám být trapná, ale nemohla jsem si pomoct,“ řekla Terezka, když mi líčila epizodu ze svého manželství, „pořád jsem mu tu ženskou vyčítala, telefonovala jsem jí, páchala hysterický scény a byla jsem jim oběma k smíchu. O co víc jsem se snažila vyhrát – a že jsem na to měla právo! – o to víc blbostí jsem nadělala…“ Touto uvědomělou sebekritikou mě Terezka přivedla k úvaze o trapnosti.

Trapnost se dostavuje nezvána a nevítána. (Kdo by o ni taky stál?!) Obvykle právě uprostřed spravedlivého boje za sebeurčení, za svobodu, za principy, za ideály. Chceme dokázat, že my jsme přece ten vzor morálky, a zapomínáme se přitom rozhlédnout po vlastních skutcích, vzít v úvahu vlastní nevěry, vlastní podvůdky, vlastní intriky. On, on, on, já, já, já… Problém, který řešíme, bereme stále osobněji a propadáme se v argumentaci na dno chaosu vlastní bolesti. Pocit ohrožení nám nedovoluje střízlivě myslet, natož se povznést nad všechno a nad všechny, především pak nad sebe a říct: už toho bylo dost!

Je to jako když umělec neodejde na vrcholu slávy. Jako když propuštěný zaměstnanec píše otevřené dopisy a nepřestává se litovat. Jako když se davy lidí perou o estébácké seznamy a baží po pomstě. Spravedlnost je krásná věc, ale kdo jsme bez viny?!

Často kolem sebe sleduji podobné příběhy, čtu obdobné kauzy a říkám si: proč ten senilní páprda neodešel ze scény včas? Proč ta ženská kolem sebe pořád tak kope? Proč Terezka prostě neodkráčela středem? A skrze cizí osudy se setkávám sama se sebou: proboha, to jsem byla taky tak trapná, když jsem dlouhé měsíce bojovala se šéfem? Já myslela, že jsem hrdinka…! Proč jsem se nedokázala kontrolovat?

Protože práce, do které dáváme všechno, úspěch, který nám po dlouhá léta dobíjí baterky, a partnerství, se kterým jsme propojeni tělem i duší, za sebou prostě neumíme jen tak zavřít. Příliš mnoho jsme investovali, moc to bolí. Jak nemáme být osobní? A i kdybychom v sobě našli sílu odejít včas a se ctí, nějaký bazilišek nám dál našeptává: Ale udělal jsi dost? Nepřijde ještě comeback? Nezahojí se tržné rány duše? Nestálo by za to dát mu ještě šanci?...

Život není přímočarý a křižovatky jsou jeho nejobtížnější součástí. Všímáte si: součástí. Patří k němu, nelze se jim vyhnout. Oddalováním rozhodnutí jen působíme bolest ostatním, kálíme si na vlastní hlavu a nevratně ztrácíme něco ze svého já. Možnosti jsou dvě: odejít a už se neohlížet. Anebo: odpustit.

Jednou takhle nad ránem se mi zdál sen. Hádala jsem se v něm zase se šéfem, syčela na něj, jak ho nesnáším! A pak mě najednou jakási síla vymrštila dopředu a já mu dala pusu! Bylo to vlastně proti vůli nás obou. Zírali jsme na sebe s údivem a pak… jsme se usmáli. Bylo po bouřce. Probudila jsem se s pocitem smíření. A s radou na závěr: až budete příště stát na pokraji zoufalství, nedělejte zoufalé věci. Jen zavřete oči, vydýchejte se a za vás oba rozhodněte: Sbohem, anebo Nic neříkej, jen mě líbej!

Spustit audio