Eva Kadlčáková: O šedinách

A tu jsem se spatřila v zrcadle. O šedé ženě!, vzkřikla na mě pohotově moje vlastní tvář. Piš o tom, jaké to je, když se člověk nelíbí sám sobě. A škodolibě se ušklíbla.

Téma to bylo ale dobré. Hned se mi vybavila scénka ze života mých rodičů, kterak máma stála před zrcadlem, tvářila se zkormouceně, a když šel tatí okolo, pronesla: „To ale hrozně vypadám, Vendo, co?“ A otec, podobně pohotový jako moje sebeironické já, povídá: „To jo, Vlastičko, to jo.“ Smáli se ještě, když mi tu příhodu vyprávěli. „Čekala určitě, že jí to začnu vymlouvat, baba… Ale já jsem ji vypek‘!“ Taťka má štěstí, že si vzal ženu se smyslem pro humor.

Projevila ho i o pár desítek minut později, když jsme spolu jely výtahem. A moderní výtahy, bohužel, také nastavují člověku zrcadlo. „Jak je to možný,“ prohlížela se mami ze všech stran a rovnala si vlasy, „že jsem tak ošklivá? Ukaž, nejsi na tom hůř?“ A chechtaly jsme se znovu.

Je to fajn, když si ze sebe umějí lidi udělat srandu. A je to príma, když jim to vydrží i do pozdního věku. Co ovšem nevydrží nikomu a nikdy, to je právě ono mládí. Od určité chvíle prostě chřadneme, naše dříve pevné tělo se prověšuje, hladká kůže se krabatí, vlasy nám šedivějí - a ke vší hrůze nejenom ony -, fousy začínají růst i ženám, vypadává nám kštice, ale i obočí a řasy, loupou se nehty, šupinatí holeně, pod papírovou pokožkou se po sebemenším ťuknutí objeví nehorázná modřina.

Mužům atrofují zadky. Ženám se rozklenou. Oči ztratí lesk a zarostou převislými víčky. Ústa se prohnou a olemují je hluboké rýhy. Vystoupí nos a zmohutní brada, bůhvíproč se zvětší uši - snad aby lépe slyšely. Budou to potřebovat.

Kromě vnějškových změn - a že by se jich ještě našlo - totiž stáří provází i chřadnutí vnitřní. Takže: hůře slyšíme, hůře vidíme, hůře dýcháme, hůře trávíme, hůře se pohybujeme, hůře spíme a často bohužel i hůře chápeme. A to je asi ze všeho nejhorší. I ten, kdo přednášel na vysoké škole, ten, kdo rozhodoval u nejvyššího soudu, ten, kdo stojí v čele státu i ten, kdo vedl kliniku pro léčbu Alzheimerovy nemoci - ten či onen bez rozdílu, totiž může na stará kolena ztratit kromě kolagenu i rozum. A všechno, čím byl, je najednou to tam.

Zdá se mi to velmi nespravedlivé. Zastávám názor - a již jsem ho tu jistě vyslovila - že na závěr bychom si všichni zasloužili odměnu. Za všechno to, co jsme prožili, čím jsme prošli a co jsme přetrpěli. Za to dobré, co jsme vykonali.

Za to odříkání, které jsme podstoupili. Za ty megahodiny tělesných cvičení, která jsme za ta léta absolvovali. Za tu lásku, kterou jsme dali i přijali. Že by bylo fér zúročit všechno, co jsme se postupně naučili, že by bylo záhodno, aby někdo bral vážně naše zkušenosti i šediny - a ty, mimochodem, aby vůbec nebyly. Aby člověk na vrcholu života skvěle vypadal, bystře myslel a břitce se vyjadřoval.

A pak aby se uklonil a vzpřímeně a se ctí, za potlesku davů, tiše odešel…

Jenže, to by se odtud asi nikomu nechtělo, že? Možná je to takto zařízeno správně. Ale přijmout to, viďte… No, milosrdný Rakušan nám to jednoho dne zjednoduší…