Eva Kadlčáková: Nevykopávejte mrtvoly

„Mám se fajn.“
„Co děláš?“ – Bože, to má vyjmenovávat, co dělala v posledních dvaceti letech?
„Žehlim.“
„Jak asi vypadáš?“ – Vážně to chce vědět? „Tak, normálně.“
„Rád bych tě viděl.“ – Toho se bála!
„Nikdy jsme se nemilovali,“ – Áááááá! „tak jsem si myslel…“

Nežli chlípníka zavrhneme, rozeberme si situaci: nabídka sexu coby vzpomínky na mládí se přece může jevit i lákavou. Chlapec býval vysoký, urostlý jako panna. Panna bývala pannou a krev a mlíko jí jemně tepaly pod pokožkou. Taky už jí od té doby prolítla hlavou stejně chlípná myšlenka. A kolikrát si spolu s paní Smolíkovou pomyslela: „Že já si tenkrát nevzala Pištu Hufnágla!“

Jenže realita je jiná a ona to ví. Do stejné řeky se dvakrát vstoupit nedá. Jednou to zkusila. Elegantní mladý muž na rande nepřišel. Místo něho se dostavil jakýsi proplešatělý, obtloustlý, oteplákovaný obejda. „Ty už si na mě nepamatuješ, viď?“ řekl jí na uvítanou, viditelně sám v rozpacích. A ona věděla, že je to celé špatně, že takhle si to nepředstavovala a že pozdě je utíkat. Tváří v tvář oživlé minulosti se už nedalo ani uhnout pohledem. Leda zavřít oči. (Naštěstí pořád stejně voněl…)

Ráno se rozloučili zraněný a zklamaná. Nikdo z nich už si to nechce střihnout znova.

„…tak jsem si myslel, jaký by to bylo?“ dokončil muž svoji otázku. To už se nedozvíme,“ dokončila žena svoji odpověď. Pevně odhodlaná navždycky si v mysli uchovat jeho pružné mladé tělo a svoje zapálená lýtka.

Totiž popálená. Od výfuku jeho malého motocyklu!