Eva Kadlčáková: Nemůžu, zavařuju!

15. červenec 2012

Milí čtenáři, poslyšte, mě to moc mrzí, ale já na vás dneska nemám ani píď času. Stejně jako na pracovní partnery, jejich požadavky, přání, maily a telefonáty. A na rodinu jakbysmet. Fakt nemůžu. Zavařuju!

Povídali v televizi, že krize vrátila Čechy k zavařovacím sklenicím. Že se jako víc prodávají a po gumičkách a po víčkách a po obřích hrncích s anténou teploměru že je větší sháňka. No ba že, když i já jsem se z kanceláře utrhla do kuchyně!

Povídala přítelkyně Klimendová, že „proto vaříme doma, abychom ušetřili“ – já do té doby myslela, že vyváříme-li si doma jako pro prasátka, že naopak „zchudneme, páč všechno prožereme“. Tak mi to alespoň zdůrazňovala moje máti. Prázdná lednička byla u nás vždy symbolem blahobytu. A mami „si jezdila po rajzech, zatímco my nemáme co do huby“, jak zase říkával otec. No, bývávalo u nás veselo. A je dodnes. Moje šetrná matka s pokračujícím věkem radikalizuje metody a na zimu lednici vytahuje ze zásuvky. Zato každé léto vyráží k móři…

Osobně bych také dala přednost moři před prohýbajícími se stoly. Ale na druhou stranu, není nad domácí stravu a zejména: nad biopotraviny z vlastní zahrádky. A jelikož ji máme a rodí prakticky samočinně (tedy skutečnost, že se o ni stará můj stařičký tatínek, tak trošku opomíjím), bylo by hříchem jejích darů nevyužít. Protože žádná kupovaná jahoda se nikdy nevyrovná té čerstvě utržené ze záhonu. Protože žádné rajče není tak šťavnatě ostré, jako to dozrálé na sluníčku. Protože tak úžasné broskve, jaké tatí letos vypěstoval, jsem jedla naposledy za totáče v Jugoslávii (než tam i na trzích začali prodávat supermarketové bledule bez chuti a zápachu). Protože naše višně jsou nepřekonatelné! Protože z blumiček prýští šťáva jako z pečínky, protože mateřídouška z naší stráně opojně voní, divizna divoce kvete a lískové oříšky, jestliže si taťka dá tu práci, ohlídá je před veverkami, v pravý okamžik je otrhá a pak je na okně pomalu usuší… a pokud my nebudeme líní a úrodu maličký kousek po maličkém kousku vyloupáme, pak ty lískové oříšky, ty oříšky (!) se nám odmění takovým blahem v puse, že se to slovy ani vypovědět nedá!!!

A proto a čili – zavařuju! A suším. A zmrazuju. A peču. Vařím tak usilovně, až se ze mě kouří. Nebo to snad z trouby, propána?! Či snad se zaprášilo za kočárem? Za mým rybízovým koláčem? Za prachandou z hrušek? Za kleverou ze švestek? Za nektarinkami v šampaňském želé? Za mátou v medu? A višněmi v rumu? Za bylinkovým máslíčkem, mateřídouškovou nádivkou, diviznovým sirupem? Za… za… za… zavařuju!

A fakt už nemůžu…

Spustit audio