Eva Kadlčáková: Návraty

Stoupáme za nimi na kopce ke kostelům, zapalujeme jim svíčky, pokládáme květy a tiše, jenom tak pro sebe, k nim promlouváme. Jedině tak, skrze vzpomínky, vracejí se zase oni k nám. Pokud toho pro nás ovšem nedělají odněkud shora mnohem víc. Kdo ví...

Celý život se vracíme domů. Do dětství. To, co jsme prožili a co do nás naši předci vložili, nás utváří tak mocně, že i kdybychom chtěli, tak se toho nezbavíme. A celý život se rádi (anebo neradi, ale přece) vracíme na ta místa, kde jsme tehdy pobývali, kde za okny byly babiččiny muškáty a kde už má dneska někdo úplně jiný něco úplně jiného.

Vracíme se i do svého stávajícího domova. Zaplaťpánbů za něj, že ho máme. Bez domova je člověku těžko. Nemá pevné kořeny, postrádá zázemí a pořád hledá nějaký věci!

Vracíme se i jen docela obyčejně. Třeba v neděli odpoledne z procházky. A ideálně, když se z ní nevracíme sami. Ale pokud ano, nevadí. Možná by nám ostatní nestačili, možná bychom my pokulhávali za nimi. Anebo by každý chtěl jít jinam a vznikla by roztržka a rozcestí by bylo zrovna po noze a rozpad něčeho krásného by byl na spadnutí. Ostatně každého dne se něco končí, něco překrásného se končí. Ale proč tomu chodit naproti?

Možná proto na procházky chodím sama. Možná proto se nikdy nevracím stejnou cestou. Abych to nebezpečné „to“ nepotkala…

Pohybovat se tam a zase zpátky nemusí člověku dávat smysl. Jsou milovníci sjezdovek, kteří jsou ochotni celý den jezdit stejnou trasou nahoru a dolů, a jsou vyznavači běžek, kteří se rádi pohybují volnou krajinou, svobodně a kamkoliv a pokaždé jinam.

Jsou ale i týpci, co sice absolvují okruh, ale zato stokrát, honí se pořád dokola, jako myši v kleci, a tomu já moc nerozumím, když se někdo dobrovolně uzavře do vlastního vězení, ať mu jím je monotónní sport anebo ten zmiňovaný domov, kde jsou stále stejné čtyři stěny a v televizi nekonečný seriál.

Návraty mohou být opakované. Jakby ne, vždyť takové už z podstaty jsou. Ale asi by měly mít pokaždé novou kvalitu, vyšší, aby měly význam. Vrátíme-li se tudíž do vztahu, tak kéž by jen za podmínek, že bude v něčem lepší. Že oběma stranám došlo, co jedinečného pro sebe představují.

A vracíme-li se už k minulosti, pak pokud možno k tomu dobrému. A na tom nechť umíme stavět. Co se špatného týče, vezměme si z toho poučení, jak se školometsky říká. Ale říkám to též, protože až se teď budeme vracet k dalšímu listopadovému výročí (rudému jako ty hektolitry krve, které kvůli němu musely být prolity), nevzpomínejme s nostalgií. Jsou historické zkušenosti, které by se opakovat neměly.

Četla jsem Žert od Kundery. A uvědomila si, že je mi na zvracení. Že některé návraty nepotřebuju. Že doba, kdy mladým lidem místo idealistických vyznání padaly od úst ideové fráze, kdy neumírali pro lásku, ale pro stranu, a kde je stejně nakonec zlikvidoval někdo, komu nešlo o víc než o sebe, že ta doba je mi odporná. A že některé návraty nepřinášejí nic, jen novou hořkost. Jak zjistil i Kunderův Ludvík.

A tak jsem se vrátila k Seifertovi. Protože každého dne se sice něco končí, ale také se něco počíná. Něco překrásného se počíná.