Eva Kadlčáková: Na světě je přece krásně

Stárnu. Asi. Tedy rozhodně. A nejen to. Děje se se mnou něco podivného. Něco normalizačního. Dostávám se do situací, kdy si spolu se starými lidmi říkám, tohle já už nemám zapotřebí, tohle mě už netěší, anebo nezajímá. Před tímhle raději zalezu do svého ústraní, zavřu se za své čtyři stěny a zkusím přežít s klapkama na očích.

Něco podobného, myslím si, zažívali naši rodiče v sedmdesátých letech. Zklamaní z přesměrování společnosti k nesvobodě se uchýlili na své zahrádky, chaty a chalupy. Povili děti a soustředili se na malé společenství rodiny. Zdá se mi, že dnes se děje totéž. A že ačkoli jsem se tomu dlouho bránila, už jsem podlehla.

O politiku jsem se přestala zajímat. V práci se soustředím na práci. Doma na rodinu, na zahradě na květiny. O tomto víkendu bez ohledu na volební výsledky půjdu a dám si pár bazénů a saunu. Oslavím se svým synem narozeniny. Sejdu se s kamarádkami a dáme si skleničku vína. Zasmějeme se a něco milého si povíme. Bude to pravděpodobně pravda. Nemáme, co si zastírat, a navíc: ve víně se přece pravda nachází. Co se tam ale najít nedá, je útěcha.

Ve víně najde člověk dočasné zapomnění. Nepozbude ale smutek, že svůj život nedrží pevně v rukou, protože opratě nevisí ve vzduchoprázdnu, nýbrž vězí v okolnostech, které jednotlivec bohužel neovlivní.

A třeba ne, třeba ten pocit bezmoci nenastane. Třeba mě volební výsledky mile překvapí, třeba ještě budu mít dojem, že můj hlas něco znamená.

A třeba: třeba to všechno přebije blaženost horkého sucha, potu a ledové vody…

Tak či tak, v těžké (řekněme duševně těžké) době, je nutné hledat hezké věci jinde, než jsme je nacházeli dřív. Kromě té sauny a padesátimetrového bazénu například v procházce kolem vody, v dortíku ze soukromé cukrárny, ve skvělém filmu, v pohlazení od táty, v puse od syna, v milé esemesce od někoho blízkého, v obyčejném pozdravu nebo poděkování, v pár větách prohozených s milým neznámým na ulici.

Ačkoli kolem nás běží dějiny – a vypadají někdy zběsile a vypjatě -, my tu pořád ještě žijeme v míru. A v dostatku. A v relativních jistotách. A to je jedna stránka věci. Ta druhá zní: to podstatné se neodehrává v makrosvětě (i když jeho klidné otáčení se kolem osy je pro nás velmi důležité), ale v mikroprostředí naší hlavy, našeho srdce (možná i mého kolene – jestli zrovna bolí či ne) a našeho bezprostředního okolí. Proto je zásadní pěstovat právě nejbližší vztahy a nejbližší kytky.

Žijeme teď a tady. A je jen na nás, jestli se v podmínkách, které máme, utopíme jako v lahvi křivdy a žalu, anebo jestli se stejně jako ten chudičký muzikant z pohádky o obušku vydáme s písničkou jako ptáček volnou krajinou…

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.