Eva Kadlčáková: Manic Monday

Do pracovního procesu jsem vplula po desetidenní dovolené báječně odpočinuta. Vypotila jsem totiž všechen psychický balast na běžkách, vytřásla starosti na zádech kobyly, která mě o Masopustu v Zálesí pěkně povozila, a hlavu jsem pak dočistila několika povinnými panáky – však to znáte, bez nich se z obětí maškar nevykoupíte. A výsledek této očisty byl následující: v pondělí ráno jsem jaksi pozapomněla na to, že chodím do práce...

Ne, nebyla jsem namol, jak si teď možná myslíte. Má krev i mysl byly čisté. Jenže: až moc! Ležíc v posteli, opakovala jsem si po probuzení své aktuální povinnosti, vysílání v rozhlase se mi ale vůbec nevybavilo! Je to k nevíře a nedivím se vám, že nechcete na mou argumentaci přistoupit. Ale to, že rádio vysílá váš pořad a vy přitom nejste, to je noční můrou každého moderátora. Ano. Přesně o tom se nám v noci zdává. Jak dohrála písnička a my nemáme co říct, jak si nemůžeme vybavit ani slovo, jak z nejrůznějších příčin nemůžeme mluvit, oněměli jsme, zaspali anebo prošvihli svůj výstup. I z takových snů se budíme hrůzou a vyprávíme si o nich ráno v práci. Natož, když se uprostřed domácích prací náhle probereme z podovolenkových mrákot a uvědomíme si, že náš pořad právě skončil a že je to realita, realita, realita! Obrátil se mi žaludek naruby. „Ježišikriste!“ Jak to, že mě nikdo nesháněl?! Hrabu do kabelky pro telefon. Není tam. „Ježišikriste, kde je? Ježišikriste, v zadní kapse větrovky. A ta je, ježišikriste, ježišikriste, přes židli na chalupě!“ Chudák Ježíš Kristus, ten si toho vyslechl.

Naštěstí právě proto, že on i my jsme lidé a naše skutky to odrážejí, bylo mi rychle odpuštěno a můj poklesek vzápětí překryly poklesky jiných. Hosta pořadu jsem ještě zastihla v rozhlase, byl milý a uklidňoval mě slovy: „Neměla jste brát pořad, který se vysílá v pondělí ráno. To je jasné, že tou dobou člověku ještě nefunguje mozek. Němci mají pořekadlo: nikdy si nekupuj auto vyrobené v pondělí.“ Společně jsme se mému pondělnímu zmetku zasmáli a já jsem jeho i kolegyni, která bleskově zaskočila, zahrnula mnoha omluvami a díky. To jsem ale ještě netušila, že můj Manic Monday tím zdaleka neskončil.

Den, který se začne odvíjet ze špatného konce, se odtud totiž odvíjí, až dokud nedojde špulka. Nejen, že jsem se ze šoku nevzpamatovala ještě ani v odpoledním vysílání, jež jsem absolvovala v jakémsi bezvědomí, ale navíc, když jsem se večer konečně doštrachala domů, nenašla jsem kromě mobilu v kabelce ani klíče. Jak jsem totiž ráno spěšně vyběhla z bytu, ani jsem si nevzpomněla, že existuje něco jako klíče a bezpečné zamykání. O to se sice postaral později můj muž, když mě šel hledat poté, co mu volalo asi osmadvacet lidí, že jsem nezvěstná a můj mobil že bez odezvy zvoní. Ale mých klíčů na věšáku si nevšiml a já teď stála před domem a nemohla si otevřít. Zazvoním, snad bude doma. Říkám si. Ale vzápětí se dostavila další upamatovávací myšlenka: „Ježišikriste, dyť nám volal pan domácí na chalupu, že až se vrátíme, nepůjdou zvonky!“ Zavolám z mobilu. „Ježišikriste, vždyť já přece nemám mobil...“

A dál už to znáte. Šílené pondělí je prostě šílené pondělí. „Manic Monday,“ zpívají Bangels, „I wish it was Sunday.“ Přeji si, aby byla neděle. No a ta právě dneska je! Takže se už nic takového nemůže stát... Anebo???