Eva Kadlčáková: Krotitelé času aneb Den jako stvořený…

Hysterie, panika, strach, děs, žena, křik, řev
Hysterie, panika, strach, děs, žena, křik, řev

„Natálie, tobě musí stačit sedm hodin!“ zkonstatovala má drahá přítelkyně Nataly, když si spočetla, že jí ke splnění všech povinností schází jedna hodina denně. Kde ji vzít? Zamyslela se a ubrala si ji ze spánku. „Taky jsem si do té doby myslela, že potřebuju osm, Evo, ale je to o zvyku, o zvyku a o vůli.“ Kéž bych v sobě měla tolik disciplíny, jako ta krásná, ta odhodlaná žena!

Můj čas se spíš jeví jako natahovací a smršťovací. Když mám práce nad hlavu, dělám ji prostě tak dlouho, dokud ji nedokončím. Ale ouha: druhý den se cítím jako zmlácená. Přestože se přinutím vstát v pravidelnou hodinu, potácím se celé dopoledne jako mátoha, nic do mě není a práce mi vůbec nejde od ruky. Čas, který jsem včera nahnala, dnes ztrácím. Neprospělo by i mně stát se svým vlastním „krotitelem času“?

Speciální vědní disciplína zvaná „time management“ nám radí, abychom si ve svém rozvrhu udělali pořádek. Abychom si pěkně sepsali všechny denní činnosti a rozřadili je na povinné, nepovinné, neodkladné a ty, které mohou klidně zůstat u ledu. Měli bychom si je dobře rozplánovat, aktivity náročné prostřídávat s odpočinkovými, nenechávat se ničím a nikým rozptylovat a návštěvy přijímat jen v předem určenou dobu. Jen tak se můžeme stát pány vlastního času. No to jsem tedy zvědavá…

Pro tři dny příprav na letošní Vánoce jsem si proto vypracovala pečlivý plán. Všechny práce, které bylo potřeba vykonat, jsem vypsala do sloupce a přiřadila jim priority. Vedle toho – poněvadž šlo v mnoha případech o jídlo – jsem musela brát do úvahy i omezenou trvanlivost surovin, možnost nežádoucího okorání výrobku anebo naopak jeho vítaného uležení. Spolu s tím jsem zaznamenávala časovou náročnost úkolů a měla na zřeteli, že tentokrát se o Štědrém dni CHCI DÍVAT NA POHÁDKY a v žádném případě se NECHCI ZACYKLIT NA BODU TŘINÁCT (viz fejeton z loňských vánoc). Jako správný krotitel času jsem tedy nejnáročnější úkoly zařadila na začátek, abych se stresu z nich zbavila co nejrychleji. A výsledek?

Zacyklila jsem se už u bodu jedna. Místo jediného dopoledne zabralo mi balení dárků téměř dva dny. Mou promyšlenou činnost totiž neustále narušovaly neplánované děje, zejména vrtochy malého syna, který si na rozdíl ode mě vůbec nepovažoval možnosti dívat se nerušeně na pohádky a co chvíli přicházel do ložnice, aby tam našel svou matku – „Co to děláš, maminko?“ „Ále, hraju si tady s papírama.“ – hrající si s papírama, zatímco s ním si ona hrát nechce! Začala jsem propadat panice. Kuba, ryba, salát i vánočka nabraly neskutečný skluz, o nenápadném zdobení stromku v přítomnosti všudybýlka ani nemluvě. Pozdě večer před Štědrým dnem jsem usínala s příšernou migrénou, nadávkami na rtech a budíkem nařízeným na 5:30.

Do nového dne jsem se probudila plna energie, radosti ze života a chuti do plnění i těch nejsložitějších úkolů. Klidně jsem zamáčkla budík a dospala se do osmi, protože jsem věděla, že všechno hravě zvládnu. Pak jsem plynule přecházela z jedné práce do druhé, stihla i odpolední výpravu na koncert a nakonec i ty pohádky. Byl to nejúspěšnější Štědrý den mé kariéry. A nestál za ním papír s analýzou a harmonogramem. Ale fakt, že čas je zkrátka relativní…

…A že jsou dny jako stvořené pro aktivitu a dny stvořené k marnosti. A že jsou nám „shůry dány“. Nic s tím nenadělá kalendář ani diář ani elektronická upomínka. (A ani Sybila ani banánové rybičky…)