Eva Kadlčáková: Když ulice voní…

2. červenec 2016

…Když ulice voní květinami, to jedině bych chtěla být učitelkou. V poslední školní den v půl osmé ráno je v ulicích taková koncentrace dětí s kyticemi, že celé povětří se toho chytí a nese vůni městem. Jdeme s mým synkem spolu s ní, on s plastovými deskami na vysvědčení, já s hrnkovou kytkou v květináči, a pozorujeme hemžení kolem sebe, usmíváme se a je nám príma.

Přítomnost mládeže s pugéty a ve svátečních šatech umocňuje mimořádnou atmosféru dne, kdy se škola láme v prázdniny, kdy začíná něco tak neuvěřitelně úchvatného jako dva měsíce volna, to období, o němž snad ještě i v dospělosti spolu s dětmi tajně doufáme, že je natahovací a že jeho blaženost nikdy neskončí.

Mládež kolem nás ale netřímá jenom vázané kytice a interiérové trvalky - mimochodem, my tentokrát zvolili malý keřík hortenzie k venkovnímu vysazení, paní učitelka, která odchází do důchodu, bude mít možná památku na spousty let - ale děti i studentíci nosí také dárkové taštičky s pozornostmi, malé balíčky, čokolády. „Mami, hele, tihle dva kluci nemají nic…“ „Asi se špatně učili,“ usoudím já. „Anebo nemají učitelku rádi,“ uvažuje on.

Ani moje dítě, které za chvíli, obtěžkáno pořádným květináčem už samo odchází před školu - protože přece s ním v jeho věku ještě nepůjde maminka - nechodí do školy nějak zvlášť rádo. Občas to na mě zkouší s virózou, někdy si stěžuje, chvílemi i nadává. Na konci června ale zjihne, s upřímnou láskou jde obdarovat paní učitelku a srdečně se pak loučí se spolužáky a jeden druhému přejí parádní prázdniny.

I každá učitelka asi na závěr roku vezme na milost své stádo paviánů a s úlevou i laskavým slovem je vyprovodí ze třídy. Má toho dost, potřebuje si odpočinout. Už zanedlouho bude ale přátelům a známým na chatě vyprávět veselé historky ze školních lavic, tak jak je někde při pečení buřtů nezapomenou přidat ani děti.

Školní memorování je únavné, ale zvládnout chumel živelnosti, otrávenosti a kolikrát i vzdornosti, musí být mnohem únavnější. Ať už jsou ženy kategorie „učitelka“ jakkoli společensky znemožňovány, zaslouží si obdiv za ten boj, který denně svádějí. Za ty nervy, které žákům nenávratně obětují. Ne každá učitelka je hodná, spravedlivá a dokonce chytrá. Každá je ale statečná.

A tak si za tu odvahu riskovat své duševní zdraví deset měsíců v roce voňavou kytku, sladkou čokoládu a milou pozornost opravdu zaslouží. A zaslouží si i dva měsíce prázdnin. Moje kamarádka učitelka říká: „Prázdniny, to je něco, co nám lidi nikdy neodpustí.“ Ale já říkám: jen si je, holky i pánové, pěkně užijte. A pořádně se zregenerujte. Ať se těch našich myších ocásků můžeme v září, zcela vyčerpáni, zase zbavit aspoň na šest hodin denně… :-)

autor: Eva Kadlčáková