Eva Kadlčáková: Jak si užít harašení

Hodně o tom ví můj otec. Vedl kolektiv plný žen a z harašení si udělal soukromý sociologický průzkum a psychologický byznys v jednom. Programově lichotil krasavicím i ošklivkám a zjistil, že řízené harašení zvedá sebevědomí i produktivitu práce. Potěšená děvčata mu jen jen zobala z ruky. „Nikdy nebuď tak hloupá,“ opakoval mi často. A tak se celý život peru s touhou po pozornosti mužů a s podezřívavostí, že ona pozornost není upřímná…

Proti harašení jsem tudíž vcelku imunní. Jen nějaký muž otevře pusu s charakteristickým výrazem ve tváři, už mu ji zavírám umlčovacím gestem ruky: „Nic neříkejte…“ To je jedna z metod, jak harašení vůbec nepřipustit.

Jiná metoda velí harašení připustit aspoň na chvíli. Jen tak se totiž můžeme dozvědět, jaké má dotyčný vlastně úmysly. Je-li totiž harašitel sličný, bohatý a nadřízený, můžeme s ním snadno udělat terno. Chce to jen jedno: udržet ho u pouhého harašení až do svatby. V opačném případě počíná harašitel hned nazítří pokoušet jiný objekt. A naší pracovní židli prudce podklesnou nohy. Jedná-li se o harašitele obstarožního, obtloustlého a několika rozvody oškubaného, pak se promptně vraťme k metodě popsané na počátku.

U harašitele obzvlášť odpudivého a nezapuditelného si obstaráme diktafon. Nahrávku použijeme jako důkaz ve chvíli, kdy nám pro trvalé ignorování jeho nabídek hrozí ztráta postavení nebo finančního ohodnocení. Koukáme z toho vyzískat odškodnění na dobu, kdy si budeme hledat nové místo. Můžeme si totiž být jisty, že to stejně budeme my, kdo ze zaměstnání vykmitne jako cukrář.

Ne každé harašení se odehrává pouze ve slovní formě. Jestliže harašitelovy pařáty mají tendenci hrabat se po naší zadnici, tu se naučme jednoduchou výhybku pánví vlevo či vpravo. Posloužit nám k tomu může třeba lekce břišního tance. Většina z nás ovšem výhybku ovládá už dávno, nejpozději od sedmé třídy základní školy, kdy by se bez ní prostě nebyla schopna vrátit od tabule k lavici.

Velmi nepříjemné je harašení ve stylu: tu nepřijmeme / nepovýšíme / nevyslechneme, ta nemá hezký nohy / zadek / prsa… Po letech spravedlivého boje, vzteku a bezmoci jsem dospěla k doporučení do takového kolektivu vůbec nevstupovat či z bitevního pole dobrovolně vycouvat. Nemá smysl vyčerpávat síly válkou s trubci. Potřebujeme přece energii na opravdovou práci, ve které můžeme vyniknout i přes naše rozměrné pozadí.

Existuje ale i harašení velmi příjemné. Kdysi mě kolega Podzimek pokaždé, když procházel kolem mého pracovního stolu a nikde nikdo nebyl (až na bezpečnostní kamery ovšem), lehce políbil na zátylek. Hodila jsem po něm oko, zamručela a protáhla se v ramenou. „Evičko, pojďte si tykat,“ zaprosil jednou. Otočila jsem se: „Ale takhle je to přece mnohem hezčí…“ Tvářil se zklamaně. O pár týdnů později šel zase kolem mého stolu, naklonil se mi k vlasům a povídá: „Měla jste pravdu.“ Nebylo, co by pro mě neudělal…