Eva Kadlčáková: Jak přivést děti k hudbě

Rozhodla jsem se tomuto rodičovskému rozčarování předejít. Vodila jsem své dítě ke klavíru od nejútlejšího věku. Nebylo to těžké, pianino máme doma. Mrně zpočátku jevilo značné vlohy. Napodobovalo matčin prstoklad, brnkalo umírněně, drželo rytmus. Velmi záhy se naučilo bručícího medvěda a zpívajícího ptáčka. I pejska a kočičku našlo uprostřed klávesnice. Časem přičichlo ke kytaře, kde praktikovalo padajícího indiána: Od kolíků po hmatníku dolů vžžžt… Bum! A právě to ho, bohužel, zkazilo: Do kytary se řeže, do piána se mlátí.

Tudy cesta nevede, pochopila jsem a vydala se cestou vlastního příkladu. Ovšem polozapomenuté skladbičky z prvního stupně lidové školy nevzbudily v mém synkovi pražádné nadšení. Bodejď by také ano, když kulhaly mezi překlepy a pomlkami, v nichž jsem si odpočítávala noty v basovém klíči. „Maminko, nehraj,“ ukončil mé trápení. Přešla jsem pročež ke směsi národních písní v ústním podání. „Maminko, nezpívej!“

„Třeba má absolutní sluch,“ uklidňovala mě kamarádka, „každý falešný tón ho bolí.“ Kamarádky dovedou být neuvěřitelně upřímné! „Vezmi ho na koncert,“ navrhla. K experimentu jsme vybraly koncert jiných talentovaných dětí. „To ho inspiruje, uvidíš,“ slibovala. A viděly jsme.

Prtě se do sálu jen hrnulo. Odmítlo se mnou sdílet šestou řadu a vyšplhalo se na židli v popředí. Publikum se sešlo, program začal. Na podium vystoupila distingovaná profesorka hudby a řekla: „Vážení a milí diváci…“ „HA HA HA,“ přerušil ji z první řady můj tříletý syn a pobaveně se otočil do sálu. „Srdečně vás vítám,“ znejistěla profesorka. „HA HA HA,“ zahlaholil chlapeček. Učitelka si otřela pot z čela: „ Děti by vám rády předvedly, co nového se naučily. Doufáme, že se vám to bude líbit.“ „HA HA HA HA HA,“ ocenil opět její proslov nadšený divák a sál, k němuž se pokaždé obracel, se už otřásal emocemi. Polovina publika se řehtala, druhá se rozhlížela po té nezodpovědné matce, která neomalené mrně do koncertního sálu vpustila. Nezbývalo než se přiznat. V předklonu jsem se odplížila k jeho sedadlu a přitiskla ruku na jeho pusinku. Jeho „nedělej, maminko“ zaniklo mezi mými prsty a v potlesku. Koncert začal.

Ke klavíru usedla sedmiletá holčička a spustila Panenka stůně od Čajkovského. Byla bych se bývala mohla nostalgicky hroužit do vzpomínek. A dívenčini příbuzní by si byli bývali mohli užívat prvních minut její slávy, kdyby… Kdyby náš Jáša freneticky netleskal každé dva takty a kdyby se okamžitě po doznění skladby nezačal sápat na jeviště se slovy: „ A teď já!“ …

Zatímco jsem ho, ječícího a kopajícího v rytmu druhého kusu, vynášela v náručí ze sálu a zatímco mě by, zborcenou potem a studem, auditorium také rádo vyneslo - ale v zubech! – umiňovala jsem si, že tímto mé pokusy přivést dítě včas k hudbě končí. Ať si svou cestu k umění hledá každý pěkně sám. No ne? Ba že!