Eva Kadlčáková: Hrdé ženy

Straní se klevet. Rády se soustřeďují na práci. Děti vychovávají s volností. Jsou hrdé na to, aby jim něco lajnovaly. Jejich děti jsou svobodné a vůbec je neposlouchají. Milují je. Nevědí proč. Jednou budou jako ony a porozumí tomu. Možná.

Hrdé ženy si nenechají pískat. Na faleš jsou zvyklé a berou ji s rezervou. Vidí za tři rohy. Hrdě nesou útrapy a hodně vydrží. Přece se nebudou hádat. Nebo dokonce brát se za svá práva. Přece nemusejí nikomu nic vysvětlovat…

Jednoho dne se probudí a vědí, že situace nazrála. Kdosi je popíchne, do poháru dopadne poslední kapka a hrdé ženy hrdě odcházejí. Nikdo neví proč, však si nestěžovaly, nikdo tomu nerozumí, vždyť nikomu nic nevysvětlily, nikdo s nimi nesouhlasí, leda jiné hrdé ženy, jsou přece stejně nesnesitelné, stejně naivní, stejně schopné, pravda, ale i pyšné.

Málokdo z kritiků vidí důsledky. Že hrdé ženy jsou stále zoufalejší. Nechápou, že jiní neporozuměli, netuší, proč ostatní nevytušili. Hrdé ženy proto začínají stále znovu. Opakovaně mnoho investují, spoustu toho skousnou, a když jim dojde trpělivost, všechno za sebou nechají a tiše odkráčejí na nové neorané pole, kde doufají konečně uplatnit svůj talent, svůj rozum, svou lásku, svoje lůno. Prokletí. A kvanta, kvanta zabouchnutejch dveří.

Hrdé ženy se nevracejí. Voda už odplula a ony to vědí. Vrásky jim přibývají a rozrývají jejich oduševnělé tváře. O to víc, kolikrát uzavřely a rozepsaly další kapitolu. Jejich osudem je okouzlovat a zklamávat. Putují stále k novému neúspěchu. Jsou smutné, chudé a osamocené. Dobře je znám.

Zachyťte je! Řekněte: holčičko, tady si sedni a už nikam neodcházej. Budu tu s tebou, taky budu tiše, ty se mi vyplakej a v mezičase hlaď děti po vláskách, maluj, piš a foť. Jsi jedinečná a svoje. Dám ti prostor. Nemáš kam utéct, hranice neexistujou. A ani dveře. Uklidni se. Nebojuj. Tvoř. Jsem na tebe pyšný.