Eva Kadlčáková: Harašení

25. listopad 2017
Žena a muž, práce, zaměstnání, sekretářka, vedoucí, ředitel, kancelář
0:00
/
0:00

„Hejkaši,“ povídá ten pán, co právě prochází kolem mne. Hejkaši?, podivím se a otočím se po něm. Taky se zrovna otáčí. Dívá se na mě obdivným pohledem laskavého primitiva a sjede mě od hlavy k patě.

Jo „hezká jsi“, doklapne mi vzápětí. A usměju se na něj. Je rád. Když se směju, líbím se mu ještě víc. A já jsem taky ráda.

Vzpomenu si na pár situací, kdy už se mi tohle stalo. Že neznámý člověk na ulici vyslal vzdušný polibek, že mi pochválil šaty, že řekl mému muži: „Ta je tvoje? Ty se máš!“ Byly to ty nejupřímnější, nejpřímější a nejvtipnější lichotky, jakých se mi kdy dostalo.

Pravda, vždy od pochybných existencí. Ale právě ty možná nejdou pro slovo daleko. Pro slovo i pro skutek. A to my ženské občas potřebujeme. Nemohlo by být víc takového harašení?

Pozor na to, co si přeješ, děvče, okřikuju se vzápětí. Přání mají totiž tendenci se nám plnit. A která by chtěla, aby jí někdo doopravdy ublížil.

Nechce to žádná, zažije to každá. Ač vám to může znít přitažené za vlasy, není. My holky se s menším či větším obtěžováním setkáváme často. A nejde zdaleka jen o poplácání přes zadek. Poslouchejte:

Na večírku, když pánové odešli „na jedno“, a my ženy jsme zbyly doma samy, začaly jsme si vyprávět. Nejprve historky úsměvné, třeba z odlehlého kouta našeho společného pracoviště, kde obstarožní kolega jednu z nás osahával a dost si přitom fandil, že by se jí to mělo líbit.

Když to líčila, přihlásily se další dvě, že s ním zažily to samé. Dost jsme se chlápkovi nasmály. Ale zakrátko začalo přituhovat a úsměvy na tvářích zmrzly. Z mých osmi kamarádek byly dvě znásilněny, jedna trýzněna, jednu zneužíval vlastní otec a my ostatní jsme měly to štěstí, že nás chtěl jenom někdo někam zavléct, ukazoval nám v parku nádobíčko anebo nám házel do schránky sprosté dopisy s přibalenými kalhotkami pomalovanými fixou.

Nic víc se už nestalo. Agrese nezašla dál. Co je to proti noži na krku, otcově chloupku na mýdle a nenarozenému dítěti - panchartovi...!!!??? Nebyla mezi námi jediná, která by neměla zážitek tohoto druhu. Všechny jsme jich měly několik. Přestaňte o nás říkat, že jsme přecitlivělé!

Nejsme to totiž my ženy, komu tady haraší. My nemáme tendenci podřizovat si slabšího za každou cenu a nemyslíme jenom na jedno, jak to naznačují bulvární statistiky a laciné seriály. Rodíme se všeho všudy s podvědomou touhou proměnit alespoň jedno ze svých milionů vajíček na opravdové mimino. A dáváme se proto k dispozici…

Na obhajobu mužů je třeba říci, že se někdy vydáváme všanc až moc. Pod vlivem popkultury, která vynesla slovo „sexy“ na vrchol hodnotového žebříčku, oblékají se vyzývavě už i desetileté dívenky - aniž by tušily, k čemu vyzývají a na jak nízké pudy působí. Je to nebezpečné a zavádějící. A často nám to dojde, až když je pozdě.

Přesto: ženský půvab není původcem zla a zlo se nestáhne, skryjeme-li své tělo po kotníky. Mužská brutalita je ženská realita. Koketérie a harasment jsou její nejměkčí součástí.

Spustit audio
  • Publicistika
  • sexuální obtěžování