Eva Kadlčáková: Dnešní mládež

Zatím se tomu urputně bráním. Mám slabost pro dospívající holky a kluky, jsou mi sympatičtí, vracejí mne o desítky let zpátky. Neznamená to, že by mi občas nepili krev, když jsou drzí nebo nám v noci hulákají pod okny. Věřím ale, že nejednají ve zlém úmyslu, že svými úlety zkrátka jenom zkoumají svět. A že záleží na nás, jaké mantinely jim dáme. Jestli tvrdé nárazníky nepochopení, anebo polštáře, pelíšky důvěry.

Možná váš výrostek právě přišel velmi pozdě domů, v obličeji je zelený a míří na toaletu. Když mu k tomu přibarvíte zadek do modra, příště už domů nepřijde a odbude si svou kocovinu v parku. A vy nejenže strávíte noc hrůzy, ale ani se nikdy nedozvíte, kolik toho vypil a jak často to dělá. Možná se z toho stane tabu, možná i neřešený a stále se zvětšující problém. A propast mezi vámi.

Nebo: patnáctiletá dcera vás vůbec neposlouchá, neučí se, čučí do blba a pouští si nahlas nesnesitelnou hudbu. Ale copak se na ni můžete zlobit, když jste v jejím penálu spatřili lístek: Miluju tě a svět je nádhernej…?

On i ona dělají jenom to, co jsme před pár lety, desítkami let, vyváděli my sami (a před námi naši rodiče, prarodiče… víte, že Shakespearově Julii bylo čtrnáct?!). Copak jste se, ctihodní pánové a paní, nikdy nelíbali se svým milým na stráni, nezažívali přitom netušené opojení a nekašlali na to, co si o vás myslí kolemjdoucí? Copak jste se nikdy poprvé neopili? Nevyvedli jste nějakou blbost a nikdy jste nikam neutekli? Nikomu jste neodporovali? A ani jste nehonili tehdejší – tak nepřijatelnou – módu?

Moje maminka kdysi bratrovi ve spánku ostříhala „máničku“. Jako čtyřletá sestra jsem dobře pochopila, že mami jednala nečestně, a spolu s bráchou se na ni nesmírně hněvala. Později jsem už vedla vlastní války: o délku ofiny, o upnuté džíny, o rozžvejkané tenisky, které pomyslně visely nad popelnicí dlouhé týdny. Až do ní jednou za mé nepřítomnosti definitivně spadly.

Vlasy nebo boty – obojí může být chápáno jako pohoršlivé či neslušné. Obojí je ale také dočasné, pomíjivé a nedůležité. Z jiného pohledu zároveň moderní, in, trendy, cool či hustý. Pro mladého člověka je to třeba důležitý symbol příslušnosti k nějaké skupině nebo myšlence, je to možná nutnost přizpůsobení se prostředí, docela určitě je to pak vnější projev touhy po vnitřní svobodě. Nic v takovém případě nesvedeme lamentováním, zákazy a podlými skutky. To jenom ukážeme na vlastní malost. Víc jemu i sobě prospějeme, řekneme-li: „Já vím, že ta čepice je moderní, ale moc ti nesluší,“ nebo „Když v ní budeš sedět doma i ve škole, nejspíš oplešatíš ještě do dvaceti.“ A rozhodnutí pak ponechejme na dotyčném. Důvěřujme mu, touží po tom. Že má svoji palici? No fajn, ať ji používá.

Kdysi jsem přinesla z gymnázia ředitelskou důtku. Strašně jsem se bála mámě přiznat, že jsme v noci na lyžařském zájezdě vylezli s klukama oknem do romantické noci a prošli se dva kilometry do Pece a zpátky. A tu se k mému velikému překvapení má přísná máti zeptala: „Jenom tohle?“ A pak se zasnila a vyprávěla, jak s kamarádkou utekly z internátu na zábavu, jak si tam zatancovaly s urostlými vojáky, jak dostaly pusu na dobrou noc a jak měly průšvih, ale obešlo se to bez oficiálního prohlášení školy. Psal se rok 1951. Byla to od nich hloupost, zrovna tak, jako za pětatřicet let od nás, ale bylo to krásné, šťastné a k nezapomenutí.

Tak nezapomínejme, já ani vy. Důvěřujme „té dnešní mládeži“ a mějme ji rádi. Nic lepšího pro ni nemůžeme udělat.