Eva Kadlčáková: Dnes naposled

Mám zrovna lásky plnou hlavu. Uvažovala jsem o ní celou noc. Vzbudil mě totiž křik před naším domem. Víc než hlasité dohadování dvou osob – muže a ženy. Ona křičela, on jí bránil. Zvuky se smýkaly: ode zdi k chodníku, od lásky k zoufalství. Znali se. Nebylo to přepadení. Znali se velmi dobře. A v tu chvíli až moc. Ona hulákala, ať si tedy jde za tou druhou, on jí sebral klíče. Ze spleti zvuků, nadávek a jmen vyplynulo, že jsou to naši sousedi. A že ta, která si k sobě domů vzala chlapa, co opustil ženu, jež mu právě porodila dítě, zrovna přišla o nervy. Nejspíš ho hryzalo svědomí, hádám, a tak teď zraňoval svými odchody a návraty obě ženy zároveň...

Jsou to krávy, konstatoval Tomáš, který byl, stejně jako já, celé situace nechtěným svědkem. Krávy jsou, že si to od něj dají líbit, odpověděla jsem já a pustila bzučákem tu hysterku do domu. Až pak mi došlo, že budou pokračovat uvnitř. Což se také stalo a my měli až do rána o zábavu postaráno. Leželi jsme ve tmě, poslouchali, jak začínají zpívat ptáci, jak u sousedů bouchají dveře a budí se děti, jak někdo dupe po schodech a odjíždí jedno auto a pak jiný auto, jak dorazilo cosi silného, otevřelo to dvířka a pustilo do ulice kousek melodie: Lásko, mě ubývá sil…

To bylo vskutku příznačné, všimli jste si, že to tak obyčejně bývá? Kolapsy a zázraky ruku v ruce? Někdo zaharašil něčím kovovým, ale nebyla to popelnice – a taky popeláři nevyhrávaj, byla to schránka u trafiky. Žuch, spadl do ní balík s novinami, skříp, odpověděla ta schránka a dveře se zabouchly a Bobek dozpíval.

Vracela se mi řada vlastních vzpomínek, které byly strašné, opravdu strašné, tak bolestné, že ještě dnes se při nich chvěju. Když je někomu vyprávím, obvykle v půlce ztratím trpělivost a řeknu: hele, víš, já už o tom vlastně nechci mluvit. A přitom: společná je všem těm zážitkům: láska. Byla na počátku a vlastně i uprostřed a na taky konci. Proč ženy dokáží žít s muži, kteří je trápí, bijí nebo i mučí? A nebo naopak? Odpověď může být jediná: protože je milují. Podivně, zvráceně, zhoubně, ale milují. A tenhle nevysvětlitelný cit pak poutá lidi ke zlu a ničí jim životy. Za zlem je obyčejně slabost. A ubližující většinou na závěr své dramatické scény ublíženého prosí. Brečí mu u nohou, kaje se a slibuje. Tohle všechno je pořád ještě láska. Jako by neznala hranic. A není to žádná sranda psát o ní celý květen…

Až tedy v červnu začnou padat hvězdy, nechtějme lásku bezmeznou. Přejme si takovou, která dokáže brát ohledy. Lásku, která nevyčerpává. V níž se vzájemně dokážeme milovat a uznávat prostě jen takoví, jací jsme. Nic víc.

A to je konec fejetonu, konec mouder. Dnes naposled…