Eva Kadlčáková: Chvála pohybu aneb Osamělost maratónského běžce

Běžkyně

Seběhla jsem schody, strčila do uší sluchátka a s utkvělou myšlenkou – BĚŽET, BĚŽET, BĚŽET – jsem se pustila do krajiny. Muziku jsem osolila tak, abych nevnímala nic než ji. Bylo mi jedno, jestli na mě spadne strom, anebo mě dohoní kanec. Chtěla jsem prostý výplach mozku. Očišťující dřinu. Pot stříkající z duše. Běžet, nic nevědět, na nic nemyslet, běžet…

Sama sobě jsem připomněla scénu z filmu Po čem ženy touží. Tam sice hrdinka utíkala rozednívajícím se Central Parkem, zatímco já se spokojila se stmívající se Šumavou, ale obě jsme v tu chvíli chtěly totéž: svobodu, volnost, samotu.

Ten druh samoty, kdy je člověk jen sám se sebou a se svým dechem. Já navíc ještě s Danem Bártou. Kdyby mi nehrozilo, že seběhnu z cesty, připlácnu se na strom a obtisknu na něj svůj zpocenej ksicht, byla bych snad běžela se zavřenýma očima. Absolutní soukromí. Odtržení od reality. Úleva. To bylo trojjediné, za čím jsem se hnala…

Maratónský běh nemusí vždy směřovat z Maratónu do Atén. Nemusí měřit devětatřicet nebo dvaačtyřicet kilometrů a není třeba ho dělat za dvě a půl hodiny. Soukromý maratón vede třeba od stresu k uvolnění a na metry ani čas se nepočítá.

Neneseme při něm radostnou zvěst o vyhrané bitvě, my svoji bitvu teprve bojujeme. Zápasíme s dechem, s nohama, s vlastní hlavou. A místo dobrých zpráv míváme na zádech naloženo břímě špatných. Kupodivu – o to líp se běží. S každým novým dopadem chodidla se oschlé bláto ze srdce otřásá. A čím víc už fyzicky nemůžeme, tím míň síly vyplýtváme na trápení.

Běžíme sami za sebe. A to je další podobnost s lidským osudem. S překonáním vzdálenosti od startu do cíle a od pochybnosti k rozhodnutí nám také nikdo nepomůže. Mohl by nás tam snad někdo dotlačit, pravda. Mohli bychom si vzít na pomoc motorový pohon. Anebo požít zakázané látky. Ale pak by to už nebyl NÁŠ maratón. A protože sebe ošidit nelze, zaběhli bychom si ho chtě nechtě ještě někdy jindy a třeba v mnohem horší kondici.

O osamělosti fotbalového brankáře byla napsána divadelní hra. Osamělost maratónského běžce je drámo samo o sobě. Oproti brankářům máme ale my běžci pár velkých výhod: nečekáme, odkud přijde rána; neskáčeme, jak druhý píská; a v pravou chvíli... chytíme druhý dech!