Eva Kadlčáková: Chvála nadbytečných kilogramů

Potkávám spoustu žen, kterým hubenost nesluší. Vyzáblé boky odhalují pletenec pánevní, špičaté zadky evokují příslušnost k jinému živočišnému druhu, a nohy, co čouhají jak slané tyčinky z krátkých sukní, nejsou objektem k ukazování, ale připomínkou válečných útrap. Vskutku ani já, která odmalička schovávám své více než dobře stavěné údy, bych tenhle opačný extrém vlastnit nechtěla. A co si pak musí myslet chlap!

Zdá se, že s postupem času, který na nás hrne nové a nové módní trendy ušité na anorektičkách, jsme my, vobyčejný český ženský krev a mlíko, úplně ztratily kontakt s realitou. Nejmíň půlku svého života nic jiného neděláme, než počítáme kalorie, na váhu si stoupáme jedině poté, co jsme odložily bobek, a ňadra nám skáčou v rytmu naprosto šílených variací na asijské bojové sporty.

Je naším cílem potit krev a trhat si rysy v novodobých mučírnách, anebo chceme být - šťastné? A umíme vlastně ještě být šťastné bez toho, abychom byly zároveň hubené?

Řada z nás neustále odkládá život na potom. A za tím „potom“ se neskrývá větší pitomost, než „až budu hubená“: půjdu si s tebou zaplavat, ale až budu hubená; ty krásné šaty si koupím, ale až shodím tři kila; vyfoťte se sami, já jsem tlustá…

Výsledkem je, že se straníme společnosti, ačkoli jsme ji mívaly tak rády a zábava by nám dala zapomenout na pocit vlastní nedokonalosti. Nechodíme na plesy, protože se nevejdeme do róby, kterou jsme si pořizovaly v osmnácti – přitom to po nás nikdo nežádá a tanec by naší linii jedině prospěl. V létě se chodíme koupat do houští. A rande s chlapíkem, kterému se líbíme, neustále odmítáme – vždyť on neví…

Ale ví! Ono totiž ani volné oblečení neskryje, že naše pozadí se při každém kroku rozvlní jako zadek černošské matky. A tomu muži se to pravděpodobně líbí. Anebo to nepokládá za důležité a zve nás na skleničku, protože o nás doopravdy stojí. O nás takové, jaké jsme. Jde o to, abychom se takové, jaké jsme, dokázaly brát i my samy.

Jinak nám hrozí, že si ctitel po čase vyhlídne jinou dobře rostlou ženu. Že vnoučata se nikdy nedozvědí, jaká byla jejich babička kočka. A že až nám ty nádherné plesové šaty se špagetovými ramínky konečně zase padnou, budeme staré. A v tom, abychom si je s pýchou vzaly na sebe, nám už budou bránit jiné okolnosti: svraštělé ruce a prsa k pupíku!