Eva Kadlčáková: Aby nás beránek...

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy beránek, Velikonoce

...Aby nás beránek nepokakal, pořídili jsme si – no, my jsme neškudlili, my si nekoupili symbolicky nové ponožky nebo šátek do baloňáku - my si pořídili rovnou šatní skříň! Prázdnou, ovšem...

Což nevadí, protože hadrů máme i tak dost. Právě že jsme je už neměli kam strkat, proto jsme po tříkřídlé skříni v e-shopu sáhli. Ba se slevou jsme ji dostali.

Ale i tak byla mastná, a protože byla i těžká, uplatili jsme doručovatele, aby její v bednách zabalené dílce vyvlekl po schodech až do druhého patra. Dokonce až do obýváku, páč jak jsem mu vysvětlila: „Já s tou krabicí ani nehnu a tady jedenáctiletej marod mi moc nepomůže.“ Pán měl pochopení, i ocitla se tři papundeklová balení opřená u nás o sekretář.

Jala jsem se je postupně překlápět na zem (a sobě na nohu), abych je rozkrájela a obsah vyňala. Už mám jistou zkušenost, to my emancipované ženy, které s oblibou říkáme, že muže potřebujeme jen na to, aby nám otevřeli kompot, tu my míváme.

Takže vyskládala jsem si kus skříně po kousku kolem dokola pracovní velkoplochy. A pak začala studovat návod. Ikonka v úvodu oznamovala, že bude potřeba, abychom pracovali dva. „No, my jsme dva,“ odpovídala jsem návodu, „jen jestli to bude stačit.“

Abych to zkrátila: nestačilo. Bočnice byly tak velké a těžké a natolik vzdálené od sebe, že nebylo lze je udržet a zároveň na ně někde něco šroubovat a připevňovat, a to ani ve dvou – no dobrá, v jedné a půl.

OK, ani já bych se neměla počítat za celou jednotku pracovní síly, konali jsme tedy nemožné v necelém jednom člověku. Čili nám pravá bočnice – jak se dalo čekat – vypadla a hezky pěkně se vylomila. I zalomila jsem rukama poprvé.

Bočnici jsme znovu a lépe, odřenou a polámanou naštěstí ještě použitelně, vsadili zpátky. Při usazování stropu hrozilo, že mi prasknou ruce, ulomím si hlavu, zatlačím do země své děcko a zejména: rozlomím z té skříně už úplně všecko. Vyslyšela jsem tedy aspoň jednou svůj vnitřní hlas a nechala jsem to na sousedovi.

Ó, jak jsou ti muži silní! Zvedl desku nad dvoumetrovou skříň jako pápěří, bez jediného zaváhání ji usadil a jemně doklepl tam, kde bych si já byla pěsti utloukla, asi bych si kladivem pomohla a laminát bych poškodila. Asi vážně potřebuju chlapa, připustila jsem podruhé.

Jenže chlap vysublimoval. To sousedé dělají. Vyšumí si ke své vlastní ženě a plní si úkoly doma. Člověk je chápe, nechce jim přidělávat práci ještě jinde. A navíc o Velikonocích. A tak jsme s naším malým pokračovali v sestavování nábytku v 0,75 člena.

Už to skoro bylo. Už jsme i skříň plazivými pohyby odtlačili na místo určení. Už zbývalo jen opatřit ji dvířky... Když tu se tato při operaci „O“ vyvalila, zřítila se na otevřené předsíňové dveře a prokrojila jejich skleněnou výplň jako máslo!

Skoro mě to zlomilo potřetí. Ale jenom skoro: zavolala jsem sklenáře a utratila za něj vše, co jsem prve ušetřila na velikonoční slevě. Nicméně byl milej, pohotovej a měl sklo i páru. A když naši tříčtvrteční jednotku viděl, vzal si míň, než prve vyhrožoval.

A tak nakonec přece jen máme na ty svátky novou šatní skříň! Sice už vylomenou a na několika místech odřenou, zato doplněnou v pozadí o zcela novou výplň interiérových dveří. Nás tedy beránek letos rozhodně nepokaká. Zato já se na to příště docela určitě co? No... hádáte správně! :-)

Spustit audio

Odebírat podcast

Související